A volně plyne Nil

Ohodnoťte článek

DILLÍ – Osmnáct dní se během stoupajících a klesajících vln protestů zdálo nemožné, že konec egyptské revoluce přijde tak náhle, v podobě úsečného oznámení, které netrvalo déle než půl minuty: „Prezident Husní Mubarak se vzdal úřadu…“ Těmito slovy skončila ve vítězné vřavě jedna éra, která potvrdila platnost starého rčení, podle něhož jsou „pohřebiště světa plná těch, kdo se považovali za nepostradatelné pro národ“.

V nadcházejících dnech a týdnech mohou přijít chvíle, kdy zprávy z Káhiry nebudou povzbudivé, ale nikdy nezapomínejme, že Egypt učinil obrovský krok, který je ve skutečnosti obrovským krokem pro všechny Araby. Koneckonců je Egypt srdcem, mozkem i nervovým centrem celého arabského světa. Je pravda, že dal svého času vzniknout radikálnímu Muslimskému bratrstvu, ale také dal život islámskému socialismu a antikolonialismu, arabské jednotě a nyní i demokratickému potvrzení vůle lidu. Zhoubné řeči, že Arabové nechtějí demokracii, byly odhaleny jako velká lež, jíž opravdu jsou.

Egypt je řečeno památnými slovy bengálského básníka Rabíndranátha Thákura zemí, „kde je (nyní) hlava vztyčena vysoko a mysl je (nyní) beze strachu…“ Důsledky budou obrovské. Odvěké arabské země jsou rozkolísané. Desítky let trvající a zdánlivě neochvějné autokracie zjišťují, že jejich moc je vysazená z pantů; do jejich statického prostředí proniká změna. Včerejší smlouvy, obzvláště ty se Spojenými státy a Izraelem, už nebudou vzbuzovat stejný typ sebedůvěry, jaký dlouho vzbuzovaly coby nástroje státní politiky.

Vzpomínky na oněch 18 dní jsou tak nabité děním, že je obtížné oddělit jednu událost od druhé, jednu fázi od další: dramatické, dojemné, bizarní a neskutečné od patetického. Nití táhnoucí se všemi událostmi, tématem, které zůstalo spolehlivě neměnné, však byla touha po „změně“ – po okamžité, skutečné a hmatatelné změně, nikoliv po slibu nebo nějakém trýznivě lákavém, leč nedosažitelném přeludu.

Přenese se tato touha i za Nil, stejně jako se přenesla z Tunisu do Káhiry? Tato otázka straší i další arabské portály moci. A nejen arabské: po celém světě se zahraniční politiky spěšně – a poněkud zmateně – revidují a přepisují. Proto americká politika tak nesourodě oscilovala mezi výrokem ministryně zahraničí Hillary Clintonové: „Nepostupujte příliš ukvapeně, jinak by někdo mohl prodemokratické hnutí ukrást,“ a rázným voláním prezidenta Baracka Obamy po „změně teď hned“.

V souvislosti s momentálně vládnoucí Nejvyšší radou vysokého vojenského velení v Egyptě samozřejmě vyvstává vážná otázka: jak se mohou dosavadní vymahatelé statu quo náhle proměnit v hybatele změn? Na druhou stranu je vojenská vláda pouze dočasným řešením, nebo si to tak alespoň zdůvodňujeme.

Slavný tuniský básník Abul-Kasím Šábí vystihl ducha egyptské ságy břitce: „Zatouží-li lid jednoho dne po životě, pak vyvstane osud…, odkvete noc, řetězy se zpřetrhají…“ Mladí lidé v Egyptě v podstatě udělali právě to. Jejich jazykem je současnost, jejich nástroji změny dnešní elektronická média. Oni – a my také – mají velmi daleko ke světu, který znal a jemuž rozuměl nejen Mubarak, ale i velký Gamál Abd an-Násir.

Egyptskou revoluci dnes čeká náročný úkol, s nímž se potýkají všechny úspěšné revoluce: otázka, jak definovat budoucnost. Podobně jako v případě rozdrobení Osmanské říše v roce 1922 nebo svržení režimu krále Farúka I. Násirem v roce 1952 musí i současná transformace dostat nějaký tvar. A způsob, jímž se bude utvářet budoucnost, rozhodne o tom, zda Mubarakův konec zároveň předznamená začátek politické transformace na celém Blízkém východě.

Taková je možnost, která šokuje vlády od Washingtonu po Peking. Pochyby dnes nepanují pouze kolem spolehlivého fungování Suezského průplavu a exportu ropy; je třeba znovu prověřit desítky let platné strategické jistoty.

Vezměme si Izrael, který události v Káhiře sledoval s tak velkými obavami, jaké pociťoval naposledy v lednu 1979, kdy ajatolláh Rúholláh Chomejní sesadil v Íránu šáha. Tato strategická noční můra připravila Izrael a USA o nejbližšího spojence v regionu – o spojence, jenž se záhy proměnil v nesmiřitelného nepřítele.

Poslední dvě izraelské války – proti libanonskému Hizballáhu v roce 2006 a proti Hamásu v Gaze o tři roky později – byly vedeny proti skupinám financovaným, zásobovaným a vycvičeným Íránem. Je zřejmé, že se izraelsko-palestinským jednáním nyní nebude věnovat pozornost, poněvadž se Izrael soustředí na vývoj událostí v Egyptě. Především si Izrael musí klást otázku, zda mírová smlouva s Egyptem zůstane v platnosti, a pokud ne, jak uskutečnit mohutnou restrukturalizaci svého obranného postavení, která bude v takovém případě nezbytná.

Není to však jen osud Izraele, co nyní od základů otřáslo zejména americkou politikou. Egypt byl koneckonců po tři desetiletí základním kamenem amerického vyvažování moci na Blízkém východě – a v islámském světě. Mírová smlouva mezi Egyptem a Izraelem příhodně neutralizovala Egypt a uvolňovala Spojeným státům ruce ke koncentraci strategických zdrojů jinde. Egypt podporovaný mohutnou americkou pomocí zase zabezpečoval region před rozsáhlejším vzplanutím vášní, třebaže izraelsko-palestinský konflikt neustále doutnal.

Právě v tom spočívá jádro amerického dilematu: USA si přejí přežití základního egyptského státního aparátu, aby mocenské páky nepadly do nesprávných rukou. To vyžaduje, aby se USA viditelně postavily na stranu požadavků veřejnosti na změnu, a přitom nebyly identifikovány s politickou nehybností.

Obamovy reakce zatím dávají důvod ke klidu. Mubarakův odchod označil americký prezident za projev „síly lidské důstojnosti“ a dodal, že „egyptský lid promluvil, jeho hlas byl vyslyšen a Egypt už nikdy nebude stejný.“

Nic z toho, co Obama nebo kdokoliv jiný řekne, však nemůže dát odpověď na otázku, která dnes stojí v centru pozornosti vysoce postavených amerických představitelů: povede příchod vlády lidu do Egypta nevyhnutelně k antiamerikanismu?

Džaswant Singh, bývalý ministr financí, ministr zahraničí a ministr obrany Indie, je autorem knihy Jinnah: India – Partition – Independence (Džinnáh: Indie – Rozdělení – Nezávislost).

Copyright: Project Syndicate, 2011.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

Přetištěno s laskavým souhlasem Project Syndicate, kde článek vyšel pod názvem A volně plyne Nil.