Drolící se blízkovýchodní pilíře Západu

Ohodnoťte článek

LONDÝN – Před dvě stě lety předznamenal Napoleonův příchod do Egypta vznik moderního Blízkého východu. Dnes, téměř 90 let po zániku Osmanské říše, 50 let po skončení kolonialismu a osm let po zahájení války v Iráku, naznačují revoluční protesty v Káhiře, že možná probíhá ještě jeden posun.

Tři pilíře, na kterých stál vliv Západu na Blízký východ – totiž silná vojenská přítomnost, komerční vazby a řetězec států závislých na dolaru –, se hroutí. V důsledku toho je možné, že Blízký východ, který se vynoří v nadcházejících týdnech a měsících, bude pro Západ mnohem obtížněji ovlivnitelný.

První pilíř – vojenská přítomnost – sahá do doby francouzské a britské okupace některých částí Osmanské říše po první světové válce a posílily ho vojenské vazby, které zde během studené války navázaly Spojené státy a Sovětský svaz. V roce 1955 byl Západ dokonce tak silný, že pozoruhodným způsobem spojil Turecko, Irák, Írán a Pákistán do svého druhu západoasijské obdoby NATO známé jako „Bagdádský pakt“.

Také jomkipurská válka v roce 1973 byla hezkým dokladem západního a sovětského vojenského vlivu. Egyptská armáda odpalovala československé rakety ráže 130 mm, zatímco syrské migy bojovaly nad Golanskými výšinami s izraelskými skyhawky. Americký a sovětský vliv se však neomezovaly jen na bitevní pole, neboť obě země dávaly svou přítomnost cítit také vysoko ve struktuře velení. Během studené války zase vojenské instalace v Perském zálivu chránily dodávky ropy Západu a odrazovaly baasistický Irák i Írán ajatolláha Rúholláha Chomejního od uchvácení drahocenných ropných vrtů nebo zaškrcení exportních tras.

Tento vojenský pilíř však setrvale erodoval. Jedním z prvních příznaků byl neúspěch operace „Orlí spár“ na záchranu amerických rukojmích v Íránu v roce 1980. Další prasklina se objevila v roce 1983 v podobě útoku Hizballáhu na kasárny americké námořní pěchoty v Bejrútu, což vyvolalo nenadálý odchod USA z Libanonu. Po invazi do Iráku v roce 2003 se americké jednotky stáhly i ze Saúdské Arábie a zjistily, že jejich konvenční vojenská síla se nemusí nutně přetavit ve vliv v dotyčném místě.

Rovněž druhý pilíř blízkovýchodní role Západu – totiž komerční vazby – zeslábl. Amerika bývala hlavním obchodním partnerem států v Perském zálivu, ale to se změnilo. V roce 2009 exportovala Saúdská Arábie 57% své produkce surové ropy za zmíněný rok na Dálný východ a jen 14% do USA. V reakci na tento posun uskutečňuje král Abdalláh od roku 2005 politiku orientace na Východ, jejímž výsledkem je obchod v hodnotě přesahující 60 miliard dolarů.

Tento příklon na východ udělal z Číny významnějšího obchodního partnera než USA jak pro Katar, tak i pro Spojené arabské emiráty. Téměř čtvrtina katarského obchodu se uskutečňuje s Čínou, oproti něco přes pouhých 5% s USA. Podobně se 37% obchodu Spojených arabských emirátů uskutečňuje s Čínou, Indií a Jihokorejskou republikou. Pro mnoho blízkovýchodních států jsou dnes přání Číny stejně důležitá jako americké zájmy.

A konečně už Spojené státy nemají v regionu k dispozici řetězec relativně stabilních klientů. USA se domnívaly, že mohutný objem pomoci, kterou poskytují Egyptu, Izraeli a Jordánsku, je zárukou stability a současně spolupráce v otázkách, které Ameriku zajímají. Tři desetiletí to tak fungovalo, ale nyní tato vazba slábne.

Zdá se, že v posledních deseti letech se tempo poklesu západního vlivu zrychlilo. Saúdové dali v roce 2003 jasně najevo, že nemohou nadále hostit americké vojenské instalace. Benjamin Netanjahu se zase ve svém prvním i druhém volebním období ve funkci izraelského premiéra odmítl řídit americkým scénářem izraelsko-palestinského mírového procesu. A přestože Katar trpí na svém území obrovskou americkou vojenskou základnu, současně udržuje úzké vztahy se Sýrií a Íránem.

K tomu je třeba nyní přičíst vzpouru v Egyptě. Husní Mubarak představoval základní stavební kámen politiky Západu: byl nekompromisní vůči potenciálním nepřátelům USA, dalo se na něj spolehnout, že se objeví na mírových rozhovorech s Izraelci, a dal se využít k zajištění větší váhy americké pozice v otázce Íránu. Nyní se americko-egyptská aliance ocitá v ohrožení a spolu s ní i americká politika pro celý Blízký východ.

Tři pilíře blízkovýchodní politiky Západu se tedy hroutí a místo nich vzniká nový Blízký východ, jejž bičují větry pacifického obchodu a který projevuje oddanost více než jedné mocnosti. Jeho geopolitickou architekturu utvářejí revoluce v severní Africe, asertivita Turecka, nekompromisnost Íránu a debakl v Iráku. Západu se takto vzniklým strategickým terénem nebude postupovat lehko.

Daniel Korski je vysoce postaveným členem Evropské rady pro zahraniční vztahy. Ben Judah je členem Evropské rady pro zahraniční vztahy.

Copyright: Project Syndicate, 2011.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

Přetištěno s laskavým souhlasem Project Syndicate, kde článek vyšel pod názvem Drolící se blízkovýchodní pilíře Západu