Nahlodávající Amerika

Ohodnoťte článek

LONDÝN – Je ještě něco dalšího co k Egyptu říct? Husní Mubárak byl obětován v zájmu záchrany vojenského režimu. „Despota“ neschopný udržet pořádek v ulicích nikomu nepřináší užitek. Zda bude následovat „demokracie“, je ale mnohem nejistější. Soudě podle Pákistánu a velké části zbytku muslimského světa, periody (zkorumpované) civilní vlády se střídají s „pročišťujícími“ vojenskými puči.

Pochybuji, že většina Egypťanů na vrchol své politické agendy klade, co my zveme demokracií. Novináři tvrdící opak nejsou reprezentativním vzorkem, ani v západních zemích. Jde o neklidné plémě, pendlující mezi ohnisky dramat po celém světě, pera a fotoaparáty v pohotovosti. Svobodu slova mají v kostech, hromadné protesty jsou jim životní mízou. Snaží se referovat o světě tak, jak je, leč nežijí ve světě většiny lidí – jejich živnost závisí na vykolejení „běžného“ životaběhu, takže systematicky podhodnocují touhu lidí po zákonnosti a pořádku (či přinejmenším pořádku).

Většina lidí, zdá se, snese mírnou dávku politické represe, včetně tajné policie, mučení a korupce, pokud jim zajistí bezpečí a krapet prosperity a férovosti. Neexistuje jiné vysvětlení dlouhověkosti diktatur, jako byla Mubárakova třicetiletá vláda. Podobně generál Augusto Pinochet, s kostlivci tisíců mučených a zmizelých obětí v odporné skříni své minulosti, v referendu, jímž v roce 1990 v Chile skončila jeho šestnáctiletá vláda, apeloval právě na právo a pořádek a dostal 44 % hlasů.

Většina západních lídrů přirozeně uvažuje v pojmech „přechodu k demokracii“. Právě takový vývoj si v Egyptě přejí a doufají, že demokracie neohrozí mírovou dohodu Egypta s Izraelem. Jenže spojení svobody a řádu západních demokracií – nejcennější dar, jejž Západ přinesl světu – je plodem dlouhé historie, již nelze chvatně zopakovat.

Politické systémy mimo Západ jsou obvykle archaické: dobří panovníci mohou v noci klidně spát, kdežto těm špatným neustále hrozí riziko, že je armáda nebo ulice svrhne. Lid většiny zemí mimo Západ spoléhá, že budou žít snesitelný život díky osobním ctnostem svého vladaře, nikoli díky institucionálním omezením jeho moci. Jako zápas o demokracii si vykládáme dění, které je ve skutečnosti tradičním způsobem odklízení špatných vládců.

To vše ovšem nechává stranou možnost změny, zejména pod vlivem nahlodávající role Spojených států ve světě. Představa, že USA jsou velmocí lpící na statu quo, je přelud expertů na mezinárodní vztahy. V krátkodobém výhledu USA samozřejmě jednají jako běžná velmoc. Mají své zájmy, které chrání, což často vyžaduje podporu odpudivých režimů. Jenže dlouhodobým plánem Ameriky je přetvořit svět k obrazu svému.

Kdekoli se Americe naskytne manévrovací prostor, vždy toto směřování prosazuje. A navzdory vzestupu Číny a posunu k „pluralitnější“ mezinárodní soustavě USA stále mají moc měnit „fakta v terénu“ ve velkých částech světa, zejména na Středním východě.

Experti odjakživa podceňují expanzionistický charakter americké zahraniční politiky, protože o rozpínavosti uvažují v zastaralých pojmech: dobytí, imperialismus, kolonialismus. USA neusilují o vytvoření impéria ve starém smyslu: Amerika uskutečňuje imperialismus hodnot, jež jsou jí drahé.

Mají-li všechny země tytéž hodnoty, tradiční imperialismus zastarává. Třebaže Spojeným státům zjevně schází moc prosazovat své hodnoty silou, rozhodně je v jejich moci nahlodávat zavedené poměry, a to jak přitažlivostí své „měkké moci“ (amerického způsobu života), tak výstražným uplatňováním síly.

Patřil jsem k těm, kdo se v roce 2003 vyslovovali proti invazi do Iráku pod vedením USA. Teď jsem na pochybách, jestli jsem měl pravdu. Spojené státy některé součástí invaze a okupace provedly nesporně špatně, což zapříčinilo mnohem větší ztráty na životech, než bylo nutné. Lze ale z dlouhodobého hlediska pochybovat o tom, že invaze ve svých důsledcích pohnula rozložením figurek nejen na irácké šachovnici, ale napříč celou islámskou hrací plochou?

Právě proto si vůbec nejsem jistý, jestli pouliční rebelie v Egyptě, propuknuvší po vzpouře v Tunisku a šířící se momentálně do dalších většinově muslimských zemí, lze interpretovat prostě jako tradiční formy protestů proti špatným vládcům. Napříč muslimským světem panuje pocit, že přibylo možností, především mezi mladými: víc než polovinu z 80 milionů obyvatel Egypta tvoří lidé do 25 let věku. Prameny těchto nálad lze s jistotou sledovat až k americké invazi a násilnému svržení Saddáma Husajna.

Goethe ve svém vrcholném veršovaném dramatu Faust zobrazuje Boha, jenž lidstvu sesílá ďábla (Mefistofela), aby rozčeřil poměry. Jeho záměr je naprosto zřejmý: „Chuť do práce by mohla doživořit a člověk zpohodlní, je-li sám; a proto rád mu druha přidávám, jenž, dráždě k činnosti, jsa ďáblem musí tvořit.“

Mefistofeles je spíš rarach. Totéž platí pro Ameriku, vždy popichující ospalé společnosti, aby se probraly ze strnulosti – role započatá, když komodor Matthew Perry v roce 1854 „otevřel“ Japonsko. Chceme-li lpět na určité vizi pokroku, jde o nepostradatelnou úlohu a v současnosti ji dokáže plnit jedině Amerika. Co se týče Číny, podobný chce mluvit s podobným. V případě Ameriky je podobný dobrovolně ve styku s nepodobným a snaží se mu vštípit část svého elánu.

Pravda, americká intervence na Středním východě rovněž posílila extremistický islám, přiživující se na roztrpčenosti plynoucí z americké přítomnosti. Z dlouhodobého hlediska ale budoucnost určitě nepatří organizacím, jako je Muslimské bratrstvo. Náboženský ďas je mnohem méně přitažlivý ďábel než strýček Sam. Dříve či později Bratry stihne osud všech zlovolných ďáblů.

Robert Skidelsky, člen britské Sněmovny lordů, je emeritním profesorem politické ekonomie na Univerzitě ve Warwicku.

Copyright: Project Syndicate, 2011.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
Na podcast tohoto komentáře v angličtině vás navede následující odkaz:
http://media.blubrry.com/ps/media.libsyn.com/media/ps/skidelsky38.mp3

Přetištěno s laskavým souhlasem Project Syndicate, kde článek vyšel pod názvem Nahlodávající Amerika