Parašat Kedošim (Lv 19,1 – 20,27)

Parašat Kedošim (Lv 19,1 – 20,27) 5.00/5 (100.00%) 1 ohodnocení

TóraTato paraša je plná přikázání – מצוות. Rabi Nisim ben Jakob z Kairuwanu, který žil v 11. století uvádí, že význam slov „תהיו קדושים – buďte svatí“ je „buďte odděleni od hříchů“.

Lv 19,3

איש אמו ואביו תראו ואת שבתותי תשמרו אני יהוה אלוקיכם.

Každý měj v úctě svou matku a otce. Dbejte na mé šabaty (dny odpočinku). Já jsem Hospodin, váš Bůh.

Tyto dvě micvy nalezneme v Desateru. V Desateru zní micva takto: „Cti svého otce a matku….“ Na prvním místě je otec. Většinou bývá přísnější otec, kterého se bojíme, ale matka bývá shovívavější, proto ji ctíme. Avšak bát se otce se máme podobně, jako první člověk Adam se bál Hospodina, svého stvořitele. Byla to bázeň, která však vycházela z Adamovy lásky k Bohu – יראה מפני האהבה. Vždyť Hospodin byl vlastně „rodičem“ prvních lidí – Adama a Evy. Proto také náš vztah k rodičům má být stejný jako k Bohu.

Také si musíme uvědomit, že existuje láska člověka k Bohu a láska člověka k jeho bližnímu – אהבת אדם להקבה ואהבת אדם לחברו .

Podobně také micva-přikázání o dodržování šabatu je v Desateru. Tuto micvu lze také „rozdělit“ na vztah mezi člověkem a Hospodinem a na vztah mezi lidmi navzájem. Na jednu stranu jsme podobni Všemohoucímu, který po svém tvořitelském díle sedmého dne, o šabatu, odpočíval. Také my, podobně jako Hospodin, jsme povinni zasvětit sedmý den-šabat odpočinku. Na druhou stranu je šabat dnem odpočinku pro všechny lidi, bez ohledu na jejich sociální postavení. Právo na den odpočinkumá nejen svobodný člověk, ale i otrok a otrokyně, cizinec žijící na mém území – גר תושב a také zvíře, které celý týden pracovalo, má právo na den odpočinku.

Šabat je též pro nás připomínkou východu z Egypta – יציאת מצרים. Východ z otroctví na svobodu. Židé jsou služebníci Všemohoucího, nikoli služebníci otroků – אנחנו עבדים לה‚, אבל לא עבדים לעבדים. Jedno z jmen Všemohoucího vyjadřuje také Jeho moc. Je to שדי, ten, který pravil světu: „עד כאן די שמים, יבשה, ימים, רקיע… – až sem budou nebesa, souše, moře, obloha….“ Vše, co Hospodin stvořil je v ideální rovnováze. Pokud tuto rovnováhu my lidé narušíme, může dojít k narušení rovnováhy v celé přírodě a přivést naši planetu do nebezpečí.

Lv 19,15

לא תעשו עוול במשפט לא תשא פני דל ולא תהדר פני גדול….

Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě.

Po vyjití synovů Izraele z Egypta, tito došli do Mary a tam jim dal Hospodin nařízení a právní ustanovení (zákon a právo) – שם שם לו חוק ומשפט (Ex 15,25)

Tato slova přikazují soudit člověka spravedlivě, dle jeho činů a ne dle jeho postavení.

Soudce nesmí vynést mírný rozsudek jen proto, že člověk je chudý a naopak, nesmí vynést přísný rozsudek, neboť odsouzený je příslušníkem bohaté třídy. To bychom mohli nazvat „třídní justicí“. Pokud soudce takto jednal opačně, ve smyslu „na chudý lid musí být přísnost“, je to stejné bezpráví.

Slovo „חוק“ znamená „zákon“, slovo „משפט“ je „soud“. Zákon – to je čistě litera zákona. Soud to je posouzení každého případu individuálně, s ohledem na okolnosti, na vnitřní sílu člověka, na jeho schopnost a opravdovost litovat svých skutků.

19,17

לא תשנא אתאחיך בלבבך

Nebudeš ve svém srdci nenávidět svého bratra.

Rabi Šneur Zalman z Ljady (1745-1812), autor díla התניא, zvaný též בעל התניא říkal, že musíme milovat každého Žida, ale nenávidět jeho přestupky, jeho hříchy.