Setkání s kanaánskými psy v Negevské poušti

Ohodnoťte článek

p10301712Minulý týden eretz.cz přinesl informaci o prvních štěňatech kanaánského psa narozených v České republice. Článek chovatelky Evy Hniličkové o návštěvě Izraele a setkání s kanaánskými psy ve volné přírodě Negevské pouště dává nahlédnout do tématu o kterém se ve spojitosti s Izraelem příliš neví.

Na začátku byla poslední konzultace zdravotního stavu mého manžela s ošetřujícím lékařem, který před další radikální léčbou doporučil koupání v Mrtvém moři.  Vzhledem k tomu, že jsme se již v minulosti chtěli do Izraele podívat a zároveň z důvodu, že  součástí naší rodiny je Chanyah de Solemel – kanaánský pes, plemeno pocházející z Negevské poušti, tak naše rozhodování bylo poměrně jednoduché. Ano, rozhodli jsme se, že spojíme užitečné s příjemným a podíváme se do oblasti, která je přirozeným domovem naší Chanyah a pokusíme se  setkat s jejími „příbuznými“.  Zařídili jsem si tedy léčebný pobyt v Izraeli v oblasti Neve Zohar.

Před naším odletem jsme se zúčastnili mezinárodní  výstavy v rakouském Welsu, kde jsme měli jedinečnou příležitost se setkat s paní Innou Blayvas, která je izraelskou poradkyní  chovu kanaánců.  Při našem rozhovoru jsme se jí zmínili i o naší plánované cestě a k naší radosti nám bylo řečeno, že v  oblasti Neve Zohar  kanaánci žijí a pokud si zařídíme výlet do odlehlejších oblastí, kde žijí beduíni, tak je určitě uvidíme.  V polovině září 2009 jsme tedy odlétali patřičně natěšení.

Již po cestě z Tel Avivu  jsme  jednoho kanaánce viděli a získali tak pocit, že setkání s kanaánci bude snadná záležitost. Ale opak byl pravdou.  Hotel, ve kterém jsme byli ubytovaní,  byl  přímo u Mrtvého moře (-400m) a zde  se žádní kanaánci nevyskytují. Snažili jsme si tedy zařídit výlet do Negevské poušti, abychom se dostali do  blízkosti beduínských vesnic.  K našemu překvapení se to neobešlo bez potíží. Zatímco obsluha v hotelu pocházela povětšinou ze zemí bývalého Sovětského svazu a nebyl tedy problém (pro seniory ještě si částečně pamatující hodiny povinné ruštiny) se domluvit, tak při jednání s místními je používání ruštiny, jak jsme velmi rychle zjistili, velkou nevýhodou. A to nikoliv z důvodu, že by místní nerozuměli… Oprášili jsme něco z mála co ovládáme z němčiny a angličtiny a snažili se dohodnout výlet s majitelem místní taxislužby p.Diabem. Když už jsme měli pocit, že nebude problém si domluvit podrobnosti, tak se naše domluva zadrhla. P.Diab nebyl s to pochopit, co že to vlastně chceme vidět. Nějak mu bylo zatěžko pochopit, proč tak usilujeme jet na celodenní výlet s tím, že budeme hledat a pozorovat – z jeho pohledu – toulavé psy.   Neustále se nás snažil přesvědčit, že existuje spousta zajímavějších výletů, ale to jsme zase nechtěli rozumět my.  Nakonec jsme se přeci jen dohodli.   P.Diab souhlasil s tím, že není vůbec jisté, zda vůbec nějaké psy uvidíme a stále dokola se ptal, zda jsme si jistí a jestli jsme si to přeci jen nerozmysleli . Zbytečná otázka. Během naší cesty byl p.Diab ve spojení prostřednictvím vysílačky a telefonu s dalšími řidiči a mnoha jeho přáteli a snažil se zjistit, kde je největší pravděpodobnost, že by k našemu setkání s kanaánci mohlo dojít.  Pomalu jsme začínali chápat, že splnění našeho přání je složitější než jsme si uměli představit. Po cestě jsme totiž viděli nádherné arabské koně, spoustu velbloudů a beduínských osad v dáli podél silnice, ale po kanaáncích jakoby se slehla zem. Když jsme chtěli, aby s námi p.Diab zajel přímo do beduínské vesnice, tak neustále kroutil hlavou a snažil se nám cosi vysvětlit.  Nějakou dobu nám trvalo, než jsme pochopili, že návštěva u beduínů musí být předem domluvená a odsouhlasená a že se nejedná o nic jednoduchého takový souhlas získat.  Den se chýlil ke konci a my se už pomalu a smutně smiřovali s tím, že si svoje velké přání nesplníme.    Náhle zazvonil p.Diabovi telefon a již z tónu jeho hlasu jsme poznali, že je něco jinak a zpozorněli jsme – ano, p.Diab nám vzápětí sdělil, že se mu podařilo povolení získat, sešlápl plyn a rychle s námi vyrazil. Po nějaké době jsme sjeli z hlavní silnice a jeli prašnou cestou přes nádherné kopce. Sjeli jsme do údolí ve kterém se nacházela vesnice Adragot.  Naše nadšení z možného setkání se nyní již přeneslo i na p.Diaba. Projeli jsme vesnicí až na její samý konec –  a ještě kousek dál – a tam jsme je spatřili.   Nedaleko odpočívala smečka  kanaánských psů všech možných barev. Nedokázali jsme se udržet a vystoupili z auta, přestože víme, že kanaánci jsou velmi nedůvěřiví a plaší. Smečka ihned zpozorněla a všichni psi se líně zvedli a pomalým krokem se od nás nedůvěřivě začali vzdalovat.  Když si od nás získali opět, z jejich pohledu, bezpečnou vzdálenost, tak nás začali zvědavě pozorovat.  V přílivu adrenalinu, který nás zaplavil, jsme nedokázali zároveň vnímat a filmovat. Jeden ze psů byl navíc úplně stejný jako naše Chanyah. Koukali jsme, nemohli odtrhnout oči a nemohli ani mluvit. Psi si nás ještě chvíli prohlíželi a pomalu se odebrali do kopců.  Ještě, že manžel byl pohotový a stačil fotografovat.  Byli jsme velmi šťastní, a když psi zmizeli za horizontem kopce, tak jsme se nemohli chvilku vzpamatovat. Pak nás pan Diab zavedl do jedné z beduínských rodin,  od které se mu podařilo získat povolení, že nás do těchto míst může přivézt. Zde nás pohostili čajem a nabídli nám prohlídku domu. Když zjistili, že jsme se skutečně přijeli podívat jen na kanaánce, tak s námi poslali na procházku svoje děti a ty se nám je snažili znovu přilákat. A protože se jim to po nějaké době povedlo, tak jsme mohli celou smečku pozorovat ještě jednou a ve větším klidu.  Sice jsme je již neviděli z takové blízkosti, ale i tak to bylo nádherné.  Velmi se nám líbilo, že když kanaánci odcházeli, tak se neustále stavěli bokem a také nás pozorovali. Byl to pro nás skvělý zážitek.  Zabarvení kanaánských psů  je skutečně tak dokonalé, že  v poušti velmi splývají.  Moc se nám nechtělo odejít, ale vše jednou končí a tak jsme nasedli do taxi a plni dojmů jsme vyrazili směr hotel. Nikdy nezapomeneme na nádherný pohled na západ slunce v Negevské poušti a na horizontu stojící smečku  8. kanaánců, kteří se dívají naším směrem…

p10301955

p10301814

Když jsme se vraceli letadlem domů, tak jsme přemýšleli,  zda by naší Chanyah  nebylo lépe ve volné přírodě.  A víme, že nebylo! Je jí u nás dobře, má svoji zahradu, louky, lesy, spoustu dobrého jídla a má milujícího páníčka, paničku a celou velkou rodinu!  Jen když má toulavou anebo zrovna dělá, že neslyší a šine si to někam na druhý konec zahrady, tak  po tomto zážitku ještě více víme, že jí nemáme nutit poslechnout. Naopak – musíme jí dát čas a pocit nezávislosti. To je totiž to co z naší Chanyah dělá kanaánského psa se vším všudy i v takové vzdálenosti od Negevské poušti – z míst odkud pochází.

 PS: Děkujeme p.Diabovi za trpělivost jakou s námi měl a za to, že nebýt jeho, tak jsme tento zážitek neprožili.

p10301783

http://www.chanyah.cz

Publikováno původně v časopise Svět psů 2010 č. 4