Nejen o psech Olgy Klingerové

Ohodnoťte článek

Klingerová Olga 009Přinášíme téměř celý rozhovor, který vedl Jan Šimeček s Olgou Klingerovou, spolupracovnicí manželů Menzelových o jejichž  působení v Izraeli jsme naše čtenáře před časem seznámili. Pani Klingerová prožila život podobný mnoha životům židovských rodáků ze Střední Evropy, kterým se podařilo přežít válku a odjet do nově vznikajícího Izraele. Příběh většiny těchto lidí by vydal na román, ale i rozhovor psaný pro Svět psů dává nahlédnout do výjimečného života. Pani Klingerová již více než půl roku není mezi živými, ale všichni kdo ji poznali na ni rádi vzpomínají. Zahloubejme se tedy do příběhu malé-velké ženy, kterou na její cestě provázeli psi, ale nejen oni.

„Celá naše rodina byla členy Sokola. Za protektorátu jsme již psy neměli, ale vzpomínám si, že nám Němci zabavili našeho koně. Mívali jsme dříve krásného foxteriéra a toho mi jeden Němec opravdu sebral. To bylo pro mě velice smutné. Velice jsem pro něho plakala, jmenoval se „Džerýček“… a byl velice roztomilý. Já jsem vlastně byla již v té době „schované dítě“ … Rodiče mě ukryli u známých a zbytek rodiny odešel do lágru. Paní profesorka Weilová, u které jsem byla schovaná, bydlela Na Floře a velice dobře se o mě starala. Paní profesorka měla malého voříška a to byl po celou dobu války můj nejlepší kamarád. Jediný kamarád, kterého jsem měla. Moje matka šla do transportu jako první a zahynula v Treblince a otec zahynul na nucených pracích v Německu. Měla jsem štěstí, že mi paní profesorka dala správné vzdělání. Po válce jsem díky tomu měla možnost jít rovnou do kvinty. Na gymnáziu jsem psala do studentského časopisu a napsala jsem tam tehdy něco, co se komunistům nelíbilo. Tak mě zavřeli do vězení. Byla to „donucovací pracovna v Řepých“ a na jedné cele pro čtyři trestance nás tam bylo deset studentek. Bylo mi tehdy tak šestnáct, možná sedmnáct let. Když jsem vyšla ven, tak už mě nedovolili dál studovat. Utekla jsem tedy do Izraele. Dostala jsem se ven vlastně díky hromadnému transportu. Bylo to v roce 1948, kdy vznikal stát Izrael. Připlula jsem na palubě velice známé lodi „Patria“…Měla jsem jen maličký kufřík. A také jsem měla zvláštní společnici v posteli – to byla puška. Angličané i Arabové nás tehdy blokovali.“

 Dá se tedy říci, že jste stála u zrodu státu Izrael?

 „Ano, sloužila jsem v izraelské armádě. Chlapci byli na vojně tři roky a my děvčata jen dva. Počáteční výcvik byl tříměsíční. Učili jsme se střílet ze všech dostupných zbraní. Po té jsme byli vojáky rozděleni dle svých schopností. Já jsem psala do vojenského časopisu. Ale také jsem se zabývala výcvikem psů pro potřeby izraelské armády i policie. Na perfektním výcviku nám nesmírně záleželo, protože jsme žili ve velikém ohrožení ze všech stran. V armádě jsem nakonec dosáhla hodnosti seržantky.“

 Jaké bylo vaše další uplatnění v novém státě?

„V Izraeli jsem cvičila vodící psy pro nevidomé s paní doktorkou Menzelovou. Ta na to byla opravdu světová kapacita…Výcvik vodících psů tehdy v Izraeli platila vláda, nebo to bylo hrazeno ze sociální péče. Výcvik stojí opravdu hromadu peněz. Z deseti psů se na toto povolání hodili jen dva, někdy jeden, a nebo také žádný. Je to opravdu veliká práce najít vhodné zvíře. Zdaleka nejlépe se mi ale osvědčili labradoři. Jednoznačně.“

 Láska ke zvířatům je někdy zátěží partnerského vztahu, jindy dokáže manželství neuvěřitelně upevnit…

 „Můj druhý manžel, který zemřel zde v Praze, miloval psy a zvířata vůbec. Byl to civilní a mechanický inženýr a sloužil za války v Britské armádě. Později pracoval pro British Development Corporation a strávili jsme několik let v Nigérii, Kamerunu a v Ghaně. Pracovala jsem tehdy pro univerzitní veterinární oddělení. Hodně jsme jezdili krajinou a hledali pytláky. Snad ještě někde mám obrázky zvířat, které jsem tam měla doma. Měli jsme v Nigérii veliký bungalov a nádhernou zahradu. Byl u nás tříměsíční lvíček a také malé antilopy. Bydlela u nás malá opička – šimpanzice Zeta a k tomu jsem měla obrovského vlčáka. Vzpomínám si, jak všechna ta zvířata seděla u nás doma na pohovce. Já jsem s manželem seděla na zemi a všichni společně jsme se dívali na televizi. Opravdu všichni…V té době ještě nebyly rezervace a mojí prací byla záchrana zvířat před pytláky. Často se tak stávalo, že jsem přinesla domů něco živého, ale zuboženého, svázaného ostnatým drátem. Starala jsem se o ta zvířata, dokud se nevzpamatovala. Šimpanzice Zeta se naučila chodit na nočník. Bylo to ale náročné, ne vždy se na nočník strefila. Pokud udělala nečistotu vedle, plácla jsem ji a vykázala nízkým francouzským oknem ven. Později, když  Zeta opět udělala potřebu mimo nočník, plácla se sama přes zadek vyskočila oknem ven…“

 Pokud by jste měla pojmenovat místo, které by jste označila jako svůj skutečný domov, jaké jméno, či název by neslo?

 „Žila jsem vlastně padesát let v Izraeli, ale nejen v Izraeli. Tam byla moje základna. Do Česka jsem se vrátila z Anglie v roce 1994. Když někam cestuji, tak cestuji na izraelský pas.

Jaký je třeba váš názor na výstavy psích krasavců?

 „ Já jsem osobně proti výstavám. Ti lidé to dělají jen pro sebe a ne pro ty psy. Víte, já jsem nikdy neměla psy s rodokmenem. Vím ale, že jsou pejsci, kteří to milují. Pudlíci se opravdu rádi předvádí. Na stolku tady vidíte snímek mého pudlíka Danečka. Musela jsem ho nechat uspat letos 3. ledna. Každý večer mu na snímku pohladím pacičky…

Mám už zde ale povoleno, že až bude za námi zima a led, tak si budu moci vzít z útulku v Tróji zase pudlíčka. Bude tady zase se mnou pejsek…vzala bych si ho nejraději už teď, ale bojím se zimy. Co kdybych někde uklouzla…Víte, já mohu jít ke kterémukoliv psovi a nikdy mě žádný nekousne. Říká se, že praví pejskaři mají kolem sebe jakousi auru a ti psi to vycítí…

Také jsem nějaký čas bydlela v Hostivaři a chodívala jsem tam do místního psího útulku. Nosila jsem tam krmení…“

 Vím, že máte dvě dcery. Předpokládám, že vyrůstaly obklopeny péčí, láskou ale i mnoha zvířaty…

 „Moje dcera měla malou stoličku s táckem a z toho jako malá jedla. Moji pejsci měli misky na zemi v rohu místnosti. Dcera nechtěla sedět u stolku a obyčejně se sebrala a pejskům brala maso z misek. Pejsci naopak začali chodit na tu její židličku a brali si její jídlo. Nakonec to dopadlo tak, že jsem vzdala boj a dala jsem dcerce její tácek do rohu na podlahu a psí misky skončily na stoličce. No, může být větší pejskař, než jsem já ? (Smích)

Moje děti neumí česky. Jedna dcera žije v Las Vegas a druhá v Izraeli. V jedné rodině mé dcery je pět členů rodiny a každý má svého psa, tedy pět na pět. Moje druhá dcera hodně cestuje a tak má jen kočičky…ale vždycky před tím mívala psa.“

 Omlouvám se za poněkud indiskrétní otázku, nemám ve zvyku vyzvídat o poměrech v cizích ložnicích. Nicméně, co třeba psi ve vaší posteli?

 „Ale jistě !!! Jak si to vůbec představujete, že by tam se mnou nebyli? Mívala jsem v posteli i kočičky…A tyhle tři labradory taky. Víte, já jsem maličká, mám metr čtyřicet pět a oni mi v té posteli vždycky volný kousek nechali a tak jsme se tam nakonec vešli. Tihle tři labradoři byli pro moji lásku, radost a potěšení. Měla jsem je v době, kdy jsme žili v Londýně. Měli jsme tam domek se zahrádkou. Ráda jsem tam chodila do cukrárny, kde jsem si kupovala zmrzlinu v kornoutu. Sedla jsem si často na schody a všichni jsme lízali z jednoho kornoutu…S manželem jsme milovali pejsky a vždy jsme se přetahovali, který pejsek bude s kým spát v posteli. No, nebylo to vždy košer…“

 Ano, z pohledu ortodoxního judaismu vlastnit psa asi úplně košer není, že?

„Kdyby pánbůh nechtěl, tak by ty pejsky nestvořil…“

 Stále více mých přátel začíná sbírat staré fotografie a pohledy. Z dnešní reality utíkáme proti času do světa černobílých filmů. Neidealizujeme si však někdy první republiku?

 „Určitě ne! Jsem opravdu dítě 1.republiky a prezident Masaryk mě dokonce dvakrát vzal na koně. Na to nikdy nezapomenu. Jsem rodilá Pražačka, pamatuji, jak pánové nosili klobouky a když jel kolem pohřební vůz, tak všichni v úctě smekali, i když nevěděli, koho vezou v tom pohřebním voze. Muži se skutečně chovali jako třeba Oldřich Nový. Ale to se nikdy už nevrátí. Můj otec byl hlavním inženýrem v karlínské továrně na šicí stroje Singer a byl také soudním znalcem. Moje matka měla salon, zaměstnávala švadleny a šilo se tam ručně vyšívané hedvábné prádlo i pro herečky, jako byla třeba Nataša Gollová. Mezi tím vším jsem se pohybovala. Bylo to vše tak poctivé. Jaké malé dítě jsem vždy chodila ven v kabátku a kloboučku, který k sobě pasoval. A k tomu vždy bílé rukavičky. Chodili jsme si hrát na Invalidovnu, kde bývalo dětské hřiště, které měl na starosti nějaký pan Tesárek. Byla tam veliká budova a my jsme tam  k němu chodili a vypůjčovali si hračky. On si to ani nezapisoval, protože věděl, že každou hračku dostane v pořádku zpátky…“

 Jak jste prožívala 60.výročí vzniku státu Izrael ?

 „Naprosto výborně. I když dnešní Izrael se také změnil. V dobách zakládání státu jsme někdy opravdu neměli co jíst a v poušti nebylo nic. Neměli jsme ani zeleninu. Byla to svým způsobem hrůza. Klíče od bytů  ale visely vedle dveří na hřebíku. Tenkrát se nosil do lednice led. Ráno se rozvážel na vozíku led a večer se rozvážel chleba. Když k nám třeba přišli známí, tak napsali „vzali jsme si z ledničky to a to – u nás to dostanete nazpátek…“

 To zní jako zkušenost z kibucu…( zemědělsko-průmyslová osada v Izraeli, která hospodaří formou kolektivního vlastnictví )

 „Ano, kibucy fungují a dokonce se rozrůstají. Sama jsem tři roky v kibucu žila…“

 Vše se dnes dá snadno zpochybnit. Lze ještě něčemu opravdu věřit?

 „Jsem ráda, že už jsem stará a že umřu dřív, než bude úplně vše v rukou techniky a automatů. A můj černý pudlík Daneček, ten na mě čeká. V psím nebi. Tam sedí na obláčku a nad ním stojí strom a ten strom je porostlý párkama. A tam na mě Daneček čeká…a to je věc, ve kterou věřím. Já se ještě setkám se všemi mými pejsky…“

Klingerová Olga 029

Foto Jan Šimeček