Mezi syrskou Skyllou a Charybdou

Mezi syrskou Skyllou a Charybdou 5.00/5 (100.00%) 38 ohodnocení

Bašár Assad foto: Somali.net
Bašár Assad foto: Somali.net

„Arabské jaro“ mělo svou předehru v březnu 2003, kdy Spojené státy zahájily vojenskou intervenci do Iráku, jejímž cílem bylo svržení diktátorského režimu prezidenta Saddáma Husajna a nastolení demokratické vlády pod dohledem USA. Záminkou k intervenci byly „zaručeně důvěryhodné informace CIA“, podle nichž se na území Iráku nacházely zbraně hromadného ničení, které však, i přes desetiletou přítomnost speciálních vojenských jednotek USA, nebyly dodnes nalezeny. Dodnes také není v Iráku nastolena demokracie a země prochází spíše libanonizací, tedy boji a bombovými atentáty různých náboženských a politických uskupení mezi sebou, případně namířených proti americkým silám umístěným v zemi. Kdysi hospodářsky a kulturně vyspělá irácká křesťanská menšina prakticky neexistuje a její zbytky žijí pod neustálou hrozbou ze strany islámských radikálů všech odstínů. Opravdové „arabské jaro“ se přihlásilo koncem roku 2010 v Tunisku a po lidových bouřích a demonstracích proti autoritářskému prezidentovi Zínu Abidínu ibn Alímu se v lednu 2011 ujala vlády relativně umírněná islámistická strana Hnutí obnovy v čele s Rašídem Ghannúšim.

Následoval Egypt, kde Obamovy Spojené státy nechaly padnout režim jejich dlouholetého spojence Husního Mubaraka v naivní naději, že v zemi faraonů zavládne demokracie. Stal se opak. Mnoho lidí nespokojených se starým režimem podlehlo dobře připravené předvolební kampani Muslimského bratrstva a zvolilo jeho kandidáty do parlamentu a dalo svůj hlas prezidentskému kandidátu Bratrstva Muhammadu Morsimu. Po volbách se demokratické změny nekonaly, naopak. Muslimské bratrstvo prosazovalo islamizaci Egypta na úkor ekonomiky země. Situace nedávno dospěla tak daleko, že miliony demonstrantů opět zaplavily káhirské náměstí Tahrír a náměstí a ulice dalších měst, aby protestovali proti islamizaci země a ochromení ekonomiky. Mezi demonstranty bylo nemálo těch, kteří před rokem dali svůj hlas Muhammadu Morsimu a jeho straně. Nakonec armáda vyslyšela hlas lidu volající po Morsiho odstoupení a za vypsání nových parlamentních voleb.

Po úspěšných revolucích v Tunisku a Egyptě propuklo v únoru 2011 povstání proti autoritativnímu režimu Muammara Kaddáfího v Libyi. V boji proti Kaddáfímu sehrály klíčovou úlohu evropské země, zejména Francie, Itálie a Velká Británie za účinné podpory USA. Ozbrojené síly těchto zemí pomáhaly povstalcům a nakonec tito s jejich pomocí zvítězili. Kaddáfí byl 20. října 2011 povstalci dopaden, lynčován a zastřelen. Tolik opěvovaná demokracie, která měla být v Libyi nastolena, nebo ne, se jaksi beze sledu vytratila. Dnes ovládají Libyi různé ozbrojené muslimské či kmenové milice, mnohdy napojené na Al-Kaidu a jí podobné „humanitární“ organizace. Evropská unie však v Libyi dosáhla svého cíle: kontrolu těžby ropy nadnárodními evropskými a americkými společnostmi. Tudíž prostředky z těžby libyjské nafty putují do kapes nadnárodních těžařských monopolů. Kaddáfího sociální programy a rozdělení části petrodolarů občanům Lybie ve formě různých dotací, financování bytového sektoru libyjským občanům atp. jsou již minulostí. Nikdo samozřejmě nepopírá, že obrovský užitek z petrodolarů měl sám megalomanský Kaddáfí a jeho rodina.

Nyní je tedy na řadě Sýrie. Také zde se projevilo „arabské jaro“, a to v březnu 2011 demonstracemi proti baasistickému režimu prezidenta Bašára Asada. Vláda přislíbila provést určité politické reformy a v dubnu 2011 byl zrušen po 48 letech výjimečný stav. Protivládní demonstrace pokračovaly, přerůstaly v mnoha syrských městech v nepokoje. Asad sice reformy proklamoval, ale prakticky je buď nechtěl či s ohledem na stranické baasistické špičky ani nemohl provést. Tato Asadova politická impotence a zakonzervovanost stále více dráždila již otevřenou a stále sílící protiasadovskou opozici. Nezůstalo při opozici politické, ale začala se projevovat stále větší nevraživost k šíitské sektě alavitů, k níž Asad a jeho rodinný klan náleží a z níž pochází většina vysokých syrských důstojníků. Sunité totiž považují alavity za heretiky-káfiry. Nepokoje, které syrská armáda věrná dosud Bašáru Asadovi potlačovala se stále větší brutálností, přerostly v občanskou válku. Také značná část důstojníků vypověděla poslušnost Asadovi a přidala se k opozici a k rebelům. Tentokráte se do vnitřních záležitostí Sýrie či spíše do chodu občanské války tak okatě evropské mocnosti a USA nevměšují. Sýrie je vzhledem k těsnému sousedství s Izraelem trochu delikátnějším oříškem. Sýrie má sice ropu, ale její produkce od roku 1995 neustále klesá (ze 600 tisíc barelů ropy denně r. 1995 do 140 tisíc barelů roku 2012. Například v Iráku to bylo loňského roku 3,4 milionu barelů denně). Tedy nafta nehraje tak důležitou roli, aby kvůli ní Evropa či USA riskovaly eskalaci vojenských akcí a životy svých vojáků.

Syrská opozice to nejsou již místní rebelové a část regulérní syrské armády, která se k nim přidala, to není již politická či intelektuální syrská protiasadovská opozice. Do Sýrie proudí přes Turecko a Irák stále více ozbrojenců ztotožňujících se sunitskými islámistickými teroristickými organizacemi, jako Al-Kaida a v posledních týdnech pronikají do Sýrie i teroristé pákistánského Talibanu. Tento nejnovější vývoj nezvěstuje nic dobrého. V této době mohou mít dva znepřátelené státy Izrael a Sýrie společný zájem? Je to paradoxní, ale mohou. O tom jsme se přesvědčili nedávno, když jakési nespecifikované ozbrojené síly zaútočily na vojenské sklady v přístavu Latakíja, kde byly uloženy ruské rakety „Jachont“, které pravděpodobně měly být určeny pro Hizballáh. Rakety a sklady byly zničeny. Všechny zahraniční sdělovací prostředky obvinily Izrael, že stojí za útokem. Izrael tato obvinění nepřímo odmítl a Sýrie prohlásila, že Izrael na sklady s raketami nezaútočil. Zajímavá shoda dementi obou států! Izrael velmi dobře ví, že Bašár Asad nezačne proti Izraeli válku, ani žádné jiné větší vojenské akce. Konečně, měl na to v minulých letech několik příležitostí. Hranice na Golanech byla od Jomkipurské války (1973) nejklidnější hranicí. Naopak, pokud padne Asad, rozdrobená syrská politická i vojenská opozice je slabá, aby mohla účinně čelit těm, kdo jí „pomohli“ v boji proti diktátorovi. Pokud by padl Bašár Asad, je velmi pravděpodobné, že by se Sýrie buď dříve nebo později rozštěpila na několik nezávislých nábožensko-národnostních enkláv bojujících mezi sebou. Druhý scénář je možná pravděpodobnější, že v Sýrii převezmou moc sunitské Muslimské bratrstvo se svými spojenci z řad do Sýrie infiltrovaných teroristických oddílů Al-Kaidy, Talibanu a dalších. Tehdy nastane masové vraždění alavitů, křesťanů, šíitů a dalších „káfirů“. Pak již Spojené státy a Evropská unie budou prolévat krokodýlí slzy a ptát se: „Kde se stala chyba na cestě k syrské demokracii.“ Nedopustit, aby se ze Sýrie stal nový Afghánistán či Irák je jistě bytostným zájmem Asadovým, ale i zájmem Izraele, i když tento je připraven na všechny eventuality.

 syria-ethnic-map

5 komentářů u „Mezi syrskou Skyllou a Charybdou“

  1. Tenhle článek je BINGO 😛 a ne nějaké nicneříkající omalovánky „wannabe“ orientalisty Fingerlanda… Tentokrát místo Waltzu s Bašírem to bude Waltz s Bašárem…. 😆 Helfneme Bašárovi a budeme doufat, že nám neskočí po krku, jakmile se zkonsoliduje. Co však budeme mít na krku už teď, budou výtky mezinárodní hypokritické veřejnosti, že necháváme volné ruce Asádovi k vyhlazování chudáčků rebelů, těch správných chlapíků bojujících za demokracii proti tyranovi… Well. Nejde mi ani tak o mínění veřejnosti, jako o to jaké, nám dá Asad záruky do budoucna.

  2. Záruku do budoucnosti nám nedá nikdo z nich. Z hlediska Izraele je celkem jedno, kdo to tam ovláne nebo ne. Izrael dělá dobře, že se nemíchá do konfliktu (alespoň doufám). Pokud by pomohl Asadovi, měl by na krku znovu všechny sunitské nepřátele – Saudie, Katar, Egypt, Turecko atd. Navíc i někněkteré západní státy. Také by nemohl nijak řešit problém s Íránem, Sýrie v čele s Asadem je totiž klíčovým článkem řešení. Pokud Asad padne, je jen otázkou času, kdy bude mít Izrael na krku sunity na jejichž straně bude tentokrát i Sýrie a Libanon. Myslím, že nejlepší je nechat to tak, jak to je. Rusové ať pomáhají Asaovi, Amíci povstalcům (ne příliš) a teriroristi světa ať nacházejí v Sýrii svou „svatou“ smrt, a Izrael ať se drží stranou, neutrácí na nesmysly a upevňuje své pozice.

  3. Ještě bych dodal, že sice Izraelsko-syrská hranice sice klidná byla, to ale neznamená, že Sýrie neútočila na Izrael. Útočila neustále prostřednictvím teroristických organizací jako Fatah, Hizbalah, Hamás a další. Služby některých teroristických organizací využívají jak sunité tak šíité

Komentáře nejsou povoleny.