Dnešek v historii – 18. Elul

Dnešek v historii – 18. Elul 5.00/5 (100.00%) 2 ohodnocení

luachVýročí (Jahrzeit, járcajt) rabiho Jehudy Löwa (Jehuda ben Becalel Löw, Yehudah ben Bezalel Levai, resp. Loew, Löw), známého také jako Maharal z Prahy (מהר”ל – akronym z Morejnu ha-Rav Löw, „Náš učitel rabi Löw“). Maharal se narodil v Polsku, o noci pesachového sederu roku 1525, do významné rabínské rodiny, která odvozovala svůj původ od krále Davida. Sloužil jako moravský zemský rabín v Mikulově (německy, jidiš Nikolsburg), vrchní polský rabín v Poznani (Poznań, v jidiš פּױזן, Poyzn, německy Posen) a později rabín Prahy. Maharal unikátně spojoval klasickou talmudickou vzdělanost s hlubokým kabalistickým náhledem.

Plodný autor, jehož práce zahrnují velký komentář Pěti knih Mojžíšových (Tóra, תּוֹרָה), díla o Pesachu, o exilu a vykoupení a další. Nejznámější legendou, která se o Maharaloví vypráví, je ta o Golemovi – umělé bytosti, kterou měl rabi stvořit, aby bránila pražské ghetto před protižidovskými útoky. Příběh s největší pravděpodobností není autentický, nicméně si vydobyl popularitu a stal se i jedním z podkladů pro moderní pojednání o Frankensteinovi. Dnes má Maharal v Praze sochu a Staronová synagoga, kde učil, je široko daleko nejznámější ze synagog. Zemřel 17. září 1609, 18. Elul 5369, a je pohřben na pražském Starém židovském hřbitově.

Mezi jeho díly jsou:

Gur Arje (Gur Aryeh, Lvíče), komentář k Rašiho komentáři Tóry

Netivot Olam (Netivoth Olam, Cesty světa), etické dílo

Tiferet Jisrael (Tif’ereth Yisrael, Sláva Izraele), filosofický výklad Tóry, pro svátek Šavuot

Gevurot HaŠem (Gevuroth Hashem, Boží moc), pro Pesach

Necach Jisrael (Netzach Yisrael, Věčnost Izraele, slovo „necach“ – „věčnost“ má stejný kořen jako slovo vítězství), pro Tiša B´Av

Ner Micva (Ner Mitzvah, Svíce přikázání), pro Chanuku

Or Chadaš (Or Chadash, Nové světlo), na Purim

Derech Chaim (Cesta života), komentář k traktátu Avoth z Mišny

Be’er HaGola (Be’er ha-Golah, Dobro diaspory), apologetické dílo k Talmudu, reagující na interpretace italského učence Azariah di Rossiho (min ha-Adumim)

Chidušej Agadot (Chiddushei Aggadot, Novela Aggady)

Derašot (Derasho, Promluvy)

Divrej Negidim (Divrei Negidim, Slova předáků), komentář pro pesachový Seder

Také 18. Elul, ale židovského roku 5712, tj. 8. září 1952, Izrael souhlasil s přijetím reparačních plateb za ztráty napáchané nacisty během II. světové války od Spolkové republiky Německo. Už od roku 1943 začaly židovské skupiny formulovat požadavky na poválečné vyrovnání, které bude zahrnovat odškodné v řádech miliard dolarů za ukradený nebo zničený židovský majetek (nemovitosti, umělecká díla, zlato), platby za otrockou práci a náhrady za ztráty židovských životů. V roce 1945 Pařížská repatriační konference židovské požadavky ignorovala. V roce 1951 nicméně německý kancléř Konrad Adenauer, který židovské reparace vnímal jako součást břemene viny, k níž se musí Německo postavit čelem, nabídl přeživším holocaust platby. V Izraeli nabídka vyvolala pozdvižení a vůdce pravicové opozice Menachem Begin vedl hnutí proti přijetí reparací. Argumentoval tím, že reparace mohou nějakým způsobem „osvobodit“ nacisty odpovědnosti za jejich příšerné zločiny. Izraelská vláda nicméně rozhodla o přijetí reparací. Během let také německé společnosti jako Volkswagen, Deutsche Bank a Daimler-Benz, které za války kořistily z otrocké práce, vytvořily fond na kompenzaci pracovníků. V 90. létech bylo prokázáno, že v úsilí nacistů zjistit, ukrást a poté skrtýt židovský majetek byly zapojeny také švýcarské banky. Po určitém dohadování i tyto banky souhlasily se vznikem fondu obětí holocaustu.