Česko a Izrael – podobnost čistě náhodná

Česko a Izrael – podobnost čistě náhodná 4.43/5 (88.70%) 23 ohodnocení

Nelson Mandela a Juli Edelstein
Nelson Mandela a Juli Edelstein během setkání v roce 1996 Foto Facebook

Dnes se pomalu rozjíždějí státníci, kteří se se rozhodli podniknout cestu do Jihoafrické republiky na smuteční shromáždění k uctění památky Nelsona Mandely. Rozloučení se konalo v Mezinárodní den lidských práv, což je pro Nelsona Mandelu, který byl symbolem boje za spravedlnost, rovnost, lidská práva a zejména za zrušení starých pořádků, jakým byl apartheid, datem příznačným. Charismatický hrdina, který nakonec dosáhl toho, za co bojoval a také trpěl ve vězení. Nyní, ve věku 95 let, zemřel a z celého světa se mu přijeli poklonit státníci a politikové.

Jen v Izraeli a Česku měli problém. Prezidentům, kteří by asi rádi na pohřeb jeli, to nedoporučili lékaři, proto ani Miloš Zeman a ani Šimon Peres nemohli projevit svou účast na místě. Předsedové vlády Jiří Rusnok (v demisi) a Benjamin Netanjahu se na dalekou cestu vydat nechtěli. Oba dva to dali najevo poněkud trapným způsobem, jeden prostřednictvím nezapnutého mikrofonu, slangem vyjádřil svou nechuť, a druhý se vymluvil na vysoké náklady spojené s cestou do Jihoafrické republiky. Což vzhledem k jejich postavení nevyznělo dobře – u obou. Na cestu se tedy vydali jiní zástupci. V případě České republiky, celkem logicky, ministr zahraničí (v demisi) Jan Kohout a z Izraele předseda Knesetu (parlamentu) Juli Edelstein. Toto byla podle všeho velmi správná volba. Juli Edelstein byl také vězněn totalitárním režimem – v SSSR byl odsouzen za sionistickou činnost, například za tajné učení ivritu. Doprovodili jej někteří poslanci, Penina Tamanu-Shata (Ješ Atid), Nitzan Horowitz (Meretz), Gila Gamliel (Likud), Hilik Bar (Strana Práce) a rabín Dov Lipman (Ješ Atid). Mnozí si ale mysleli, že Benjamin Netanjahu na rozloučení s Nelsonem Mandelou přijel a proto se při zaznění jeho jména se z davu ozvaly protesty. Mahmúd Abbás naproti tomu sklidil ovace.

Je třeba vzít v úvahu, že pokud by přece jen předseda vlády do Jižní Afriky letěl a výdaje na cestu a zajištění bezpečnosti by dosáhly sedmi miliónů šekelů (asi 40 miliónů Kč) tak by jej novináři pronásledovali na každé stránce novin a ve všech mediích.

Přestože Nelson Mandela během svého života považoval za své přátele například Jásira Arafata, Muamara Kaddáfiho či Fidela Castra, poklonili se jeho památce nejen bývalí američtí prezidenti, ale i Barack Obama. Mandelův vztah k Organizaci pro osvobození Palestiny byl velice vřelý a podporoval ji při každé příležitosti. Nicméně jeho vztahy s jihoafrickou židovskou komunitou byly také velice dobré, nikdy totiž nezapomněl, že první práci mu dal židovský advokát a židovští advokáti jej také úspěšně obhajovali při soudních procesech.

2 komentáře u „Česko a Izrael – podobnost čistě náhodná“

  1. Vzhledem k tomu, ze Nelson Mandela byl – mimo jine – hromadny vrah, za jehoz vlady sla JAR prudce do kopru, a jenz se pilne bratrickoval s dalsim vrahem Arafatem a OOP, se panum Rusnokovi a Netanjahuovi nedivim, ze nehodlaji hrat na vzpominkovem aktu komedii a predstirat smutek, ktery neciti.

    1. Samozřejmě, že Mandela byl terorista. Stál v čele organizace Kopí národa (Umkhonto we Sizwe), což byla ozbrojená složka Afrického národního kongresu. Dávali bomby do nákupních center, na pláže, vynucovala si poslušnost mučením a zabíjením černochů, atd. Podle statistik v letech 1976 až 1986 teroristé Kopí národa pozabíjeli okolo 130 lidí, z nichž 30 byli příslušníci bezpečnostních sil a zbytek civilisté – 40 bílých a 60 černochů. Známý je způsob, jak si vyřizovali spory se „zrádci“ či skutečnými oponenty – pneumatiku na krk svázané oběti, polít benzinem a zapálit… Tohle vše Mandela akceptoval. V únoru 1985 mu P.W.Botha (Die Groot Krokodil) nabídl propuštění z vězení, když se vzdá násilí. Mandela odmítl.

      Mandela je dnes ceněn za to, že poté, co ho De Klerk pustil k moci, tak moc nevyužil k tomu, aby dovolil černým zmasakrovat bílé. A za to si ocenění zaslouží. Bílí nebyli justičně perzekvováni, ti co se nějak namočili či „namočili“ bojem proti ANC, komunistům a dalším zakázaným opozičníkům měli možnost se vyhnout soudním procesům, pokud přišli před Komise pravdy a smíření a vyznali se ze svých provinění. Což bylo cosi zcela nečekaného. Na druhou stranu nutno dodat, že sám Mandela nikdy před žádnou komisi nepřišel, ač sám měl nepřímo na rukou krev mnohých…

      Je to ovšem podobné jako s Arafátem – když se lump začne chovat lépe, než se dosud choval, tak jsou všichni z toho na větvi. Na to co bylo předtím, se pokrytecky zapomíná.

      Umřel, radovat se nebudu. Ale truchlit také ne.

      O čem se příliš nemluví je skutečnost, že údajná Mandelova nestrannost vůči Židům (narozdíl od jednoznačně proarabského postoje vůči Státu Izrael) byla zřejmě zapříčiněna tím, že mu už od 60. let pomáhali bílí převážně jihoafričtí Židé. V tzv. Rivonském procesu v letech 1963-4, v němž dostal Mandela doživotí (z nějž si odseděl skoro 28 let) byli zatčeni také Denis Goldberg, Lionel Bernstein, Bob Hepple, Harold Wolpe, James Kantor a Arthur Goldreich. Wolpemu, Hepplemu a Goldreichovi se podařilo utéct. Kantor a Bernstein osvobozeni. Goldberg dostal doživotí a odseděl si 22 let.

Komentáře nejsou povoleny.