Židovský příběh manželů Köcherových – část druhá

Židovský příběh manželů Köcherových – část druhá 4.92/5 (98.49%) 53 ohodnocení

Glienicker Brücke - most v Berlíně, kde došlo k výměně
Glienicker Brücke – most v Berlíně, kde došlo k výměně

Přinášíme druhou část rozhovoru s Karlem  Köcherem,  jehož první část jsme přinesli v pondělí.

Pak následovalo období, které by se dalo nazvat obdobím před odjezdem. Po studiu na Matematicko fyzikální fakultě a na FAMU jste pracoval v televizním zpravodajství. Jednou, když chtěli, abyste natočil nepravdivou propagandistickou reportáž, jste se tak rozzlobil, že jste odešel z televize a vzal první místo, které jste se svým diplomem z matematicko-fyzikální fakulty našel: pozici učitele matematiky a fyziky na učňovské škole.

Ano, a na té učňovské škole jsem také jako řadový učitel vstoupil do KSČ, v naději, kterou se mnou tehdy sdíleli mnozí jiní, že systém lze zlepšit zevnitř. Jenže nějakou dobu po tom, to už jsem přešel jako asistent na elektrotechnickou fakultu ČVUT a pak jako redaktor do rozhlasu, mě začala honit státní bezpečnost, a to opravdu zběsile. Zatkli totiž mého někdejšího spolužáka z francouzského gymnázia, který založil ilegální skupinu, která přepadla vojenskou hlídku, aby se zmocnila jejich zbraní, a byli přesvědčeni, i když to nemohli dokázat, že za tím vším jsem stál já. A rozhodli se mě dostat stůj co stůj. Viděl jsem tehdy jen jeden způsob jak jim uniknout: přimět naši rozvědku, aby mi nabídla spolupráci a jako svého spolupracovníka mě pak před domácí tajnou policií ochránila, což se také stalo. Původně jsem s nimi chtěl spolupracovat jen na oko, ale ke svému překvapení jsem zjistil, že v té předinvazní (před 21.8.1968) zahraniční rozvědce měli rozhodující vliv lidé, kteří podobně jako já, usilovali o demokratizaci poměrů a co nejmenší závislost na Sovětském svazu. A tak jsem se nakonec rozhodl je podpořit.

Když jste přišel do USA, tak jste své židovství nikterak neskrýval? Pomohlo vám proniknout do společenských kruhů? Seznámil jste se se zajímavými židovskými osobnostmi?

Na Columbia University, kde jsem studoval filozofii přírodních věd a politologii bylo několik významných židovských pedagogů, kteří mě přijali velice přátelsky, a moje manželka shodou okolností našla uplatnění v diamantovém businessu, který ovšem byl židovskou doménou. Naši noví přátelé byli vesměs židé, a slavili jsme spolu židovské svátky a jejich rodinné události. Moje manželka jezdila často na obchodní cesty do Izraele, kde byla přijímána jako židovka, i když židovkou není, a vracela se vždy nadšená Izraelem a Izraelci. Mezi našimi blízkými přáteli byla i dnešní liberální rabínka Joyce Reinitz, která vystudovala i sociální práci na Columbijské univerzitě. Naši židovští přátelé také pomohli mě a manželce po zatčení. Velice jednoznačně mě ukázali, co je to židovská solidarita, když za mojí manželku dokonce složili kauci a ona byla propuštěna z vězení, kde měla být donucena svědčit proti mě.

Když jste byl zatčen opět jste se identifikoval jako žid, což znamenalo, že jste měl možnost setkávat se v newyorkské vazební věznici s vězeňským rabínem Honigem. Jeho prostřednictvím jste se dozvěděl i o micvě (náboženské povinnosti) osvobozovat vězně. Vězeň nemá svobodu a proto nemůže vykonávat své náboženství svobodně. To byl přesně případ Anatolie – Natana Ščaranského, který se stal praktikujícím židem, což pro něj byla v sovětském vězení přitěžující okolnost. Kvůli záchraně vlastního života a při té příležitosti i splnění micvy osvobodit vězně jste podnikl neobvyklý krok:

Obrátil jsem se krátkým dopisem na hlavu zahraniční rozvědky KGB (Vladimira Alexandroviče) Krjučkova s žádostí, aby dosáhl propuštění Ščaranského a nechal ho odejít na Západ, když Američané budou ochotni propustit mě. Byl jsem si vědom toho, že moje žádost sovětskému vedení, aby vyměnilo jednoho žida za druhého, může být v Moskvě vnímána jako drzost, tím spíš, že sovětské vedení bylo v židovské komunitě na Západě jako antisemitské vnímáno (i když já sám jsem nikdy z jejich strany nepocítil sebemenší antisemitský předsudek, na rozdíl od poinvazní pražské centrály rozvědky). Dopis Krjučkovovi jsem napsal anglicky tužkou na vytržený list papíru z bloku a dal advokátovi, ať ho odveze do Prahy a požádá, aby byl předán dál. Že ho někdo z rozvědky bude po příletu do Prahy kontaktovat, bylo celkem jisté. A tak to také proběhlo. Jak na to reagoval Krjučkov, když ten dopis dostal, jsem se dozvěděl přímo od něj před sedmi osmi lety, když kanadský filmařský tým dělal o mně dokument a požádal Krjučkova, aby se k té výměně vyjádřil (ten dokument a rozhovor s Krjučkovem mám). Krjučkov v tom rozhovoru to řekl zhruba takhle: „Když jsem tu žádost dostal, okamžitě jsem o to požádal. Köchera bych vyměnil ne za jednoho Ščaranského, ale i za tři nebo za pět.“

A tak se také stalo, Ščaransky i vy jste v roce 1986 dostali svobodu, ale dosud jste se nesetkali, abyste mohli svoje verze osvobození porovnat. Za člověka, který z pozadí působil na osvobození Ščaranského, je považován ortodoxní rabín Ronald Greenwald, který více než dvacetkrát cestoval na jednání do bývalého Východního Německa, aby tam jednal o osvobození Ščaranského. Někteří komentátoři považovali výměnu za mezník, jímž byla ukončena studená válka. Co  si myslíte, že rozhodující měrou přispělo k osvobození Ščaranského a Vás a také dalších? Byly to demonstrace, počátek perestrojky, aktivity amerických kongresmanů anebo váš dopis?

Demonstrace i začátek perestrojky určitě svou roli v osvobození Ščaranského sehrály, ale myslím si, že ta moje žádost řediteli sovětské rozvědky byla klíčová. Existoval totiž výnos politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu zakazující omilostnění nebo předčasné propuštění Ščaranského z Gulagu. Poté, když Krjučkov dostal můj dopis, požádal o slyšení na politbyru a na základě mé prosby dosáhl zrušení onoho výnosu.

Karel Köcher, foto: Petr Balajka
Karel Köcher, foto: Petr Balajka

V USA je vězněn ještě jeden vězeň – Jonathan Pollard, kterého se nepodařilo osvobodit zatím nikomu, ani rabínovi Greenwaldovi, ani jiným. Co je podle vás důvodem takové přísnosti?

Věznění Jonatha Pollarda vidím jako úlitbu amerického vládního establishmentu antisemitským vrstvám zejména v Pentagonu, kde antisemitismus byl a je dosti silný (snad proto, že důstojnický sbor amerických ozbrojených sil má silné tradiční vazby na americký Jih a tím i na jeho tradici rasismu). Ale nejde jen o antisemity v Pentagonu, v CIA byla a nepochybně je dodnes dosti značná animozita proti Izraeli, a tak to bohužel Jonathan Pollard odnáší svým tragickým osudem.

Co si myslíte o propouštění palestinských vězňů majících mnohdy krev na rukou z izraelských věznic za pomyslné mírové rozhovory a nespecifikované ústupky?

Nemohu s izraelským rozhodnutím v této věci nesouhlasit, protože nepochybuji, že izraelská vláda má k dispozici informace, které takový krok ospravedlňují.

Jestliže se podíváme na osud Karla Köchera a jeho ženy pohledem židovské historie, nalezneme tu množství tragických bodů, které jsou pro dvacáté století signifikantní. Především asimilace židů podmíněná společensky anebo politicky jako v případě jeho matky, Šoa, skrývání identity, které provázelo celé jeho dětství, léta po válce a hledání identity prostřednictvím lidí, pro které byla spjata s tragedií jejich rodin anebo s obdivem ke Starému zákonu a jeho lidu, jak tomu bylo u Dr. Pulce. Období hledání uplatnění a neustálé vybočování z řady, které režim dráždilo, až po cestu za dobrodružstvím a opět intelektuální hledání a nová setkávání s principy židovské etiky bez dostatečné schopnosti a prostředků do ní hlouběji proniknout, a nakonec, návrat s možností projít se Starým Městem a zajít na Starý židovský hřbitov či do Staronové synagógy, ovšem již pouze v roli návštěvníka. I jiný pohled na osud člověka může být inspirující. Nakonec je to tak, že každá práce má být udělána. Přestože jsem se vyhýbala tématice působení Karla Köchera pro tu či onu rozvědku, nelze necitovat jeho slova o lidech, kteří pracují v rozvědce – že na obou stranách jsou to nezřídka idealisté, kteří se snaží chladit horké hlavy politiků.

16 komentářů u „Židovský příběh manželů Köcherových – část druhá“

  1. 😆 😆 😆 Velice se mi líbí, jak pan Kőcher doslova neohroženě vlezl do lví tlamy – aneb čerta ďáblem vyháněti. Než by se nechal nahánět policajty, raději 😎 „přiměl naši rozvědku, aby mu nabídla spolupráci a jako svého spolupracovníka ho pak před domácí tajnou policií ochránila, což se také stalo.“ 😎 Bravurní kousek: stát se spolupracovníkem rozvědky na oko a pomáhat už před r. 1968 rozkládat bolševický establishment! A co víc: dělat to tak dobře, že dojde k přemístění jeho rezidentury do USA, kde se z něj stává tak elitní, subversivní, antikomunistický element, že samotný KGB´s Krjučkov si ho cení až skoro jako patero Natanů Ščaranských! Otevírá se přede mnou nový, netušený úhel pohledu na problematiku české vnitřní i vnější rozvědky, v níž (dle této „opožděné reportáže“), působily spousty skrytých antikomunistických elementů. Dedukuji z této skutečnosti povzbudivý závěr, že možná desítky, ba stovky evidovaných spolupracovníků StB, byli defacto sympatizanti Západu různě vysoké. 😆 😆 Těším se na další napínavé pokračování, kde se určitě dovím, jak se pan Kőcher ocitl konečně na té správné, odpradávna mu sympatické, straně barikády. 😆 😆 😆

  2. Vážený Gugi, jak již dříve uvedeno, nic není černobílé, a i Vy jistě vzhledem k věku a zkušenostem , jste s touto skutečností seznámen, nebereme-li v úvahu padlý bílý sníh, ale i ten je v Praze, Moskvě či Washingtonu poněkud našedlý. Ovšem náhodou, anebo ne zcela náhodou vyšel v pondělním Týdnu rozhovor s bývalým velvyslancem USA Luersem, který říká věci , které podle mého skromného názoru docela souvisejí s výše uvedeným (a samozřejmě spoustou dalších věcí). 💡

  3. Gugi, příteli, myslím, že panu K. podsouváte něco, co on neřekl. Nestylizuje do role nějakého protikomunistického odbojáře, jen vysvětluje, jakým řízením osudu ho napadlo, že by bylo dobré pracovat pro rozvědku… Nevidím na jeho vysvětlení nic tak nepravděpodobného, aby to nemohla být pravda. Popis podrobností toho, co přispělo k legendární výměně, včetně dopisu náčelníkovi První hlavní správy, je mimořádně zajímavý. Jistě by stálo za to slyšet názory i dalších zúčastněných. Krjučkov už se k tomu nevyjádří, takže koho se ještě zeptat?

  4. Ve světě zpravodajských služeb je vše vždy trochu jinak – je to jejich pochopitelný modus operandi s následnou, trvalou, profesní deformací. Proto nevěřím rozhovorům s rozvědčiky – panem K. počínaje, přes generála R. až po občasná „svědectví“ tuzemských estébáků „Rozklad zevnitř“ je jedna z báchorek, kterými nás dost komunistů krmilo – podle mne šlo víc o to, kdo z nich bude vládnout, komunisticky, v lido-demo, než o dobro pracující třídy. Někdy to ovšem dopadne až kafkovsky – vedoucí československé dezinfomačí služby, L.B., po útěku z ČSSR, vyučoval na významné americké univerzitě o mezinárodní komunikaci, dezinformaci a propagandě .

  5. 😎 Pan Kőcher pravil: „Viděl jsem tehdy jen jeden způsob jak jim uniknout: PŘIMĚT NAŠI ROZVĚDKU, ABY MI NABÍDLA SPOLUPRÁCI A JAKO SVÉHO SPOLUPRACOVNÍKA MNE PAK PŘED DOMÁCÍ TAJNOU POLICIÍ OCHRÁNILA, COŽ SE TAKÉ STALO. Původně jsem s nimi chtěl spolupracovat jen na oko, ale ke svému překvapení jsem zjistil, že v té předinvazní (před 21.8.1968) zahraniční rozvědce měli rozhodující vliv lidé, kteří podobně jako já, usilovali o demokratizaci poměrů a co nejmenší závislost na Sovětském svazu. A tak jsem se nakonec rozhodl je podpořit.“
    No tak jsem ho ocitoval – nic mu nepodsouvám, ani necpu do dutiny ústní. 😆
    Černá a bílá jsou jen dva velice úzké proužky na opačných stranách černobílého spektra, představující jen jeho 2%. Zbývajících 98% prostoru mezi nimi vyplňují různé odstíny šedi. Odstíny špíny. Snad lze říkat jen: jsme více či méně zašpiněni. Luxus absolutní běloskvoucí neviny nebo absolutní černočerné viny je vyhrazen patrně jen archandělům či satanům. Panu Kőcherovi nepřeji nic zlého, ať vegetuje dál ve zdraví. Ale ať raději mlčí. 😆

  6. Je to tak, jak říkáte pánové. Ovšem neplatí to jen pro zpravodajské služby – každé memoáry jsou svého druhu snahou o vysvětlení vlastních pohnutek, obhájení svého života. Proto se paměti píší zpravidla ve vyšším věku – kdy už je o čem psát a kdy už jsou po smrti alespoň někteří přímí aktéři toho, co se popisuje 😀

    Lanny: Pravda je, že případ L.B., včetně jeho pamětí, je vtipný. Ovšem pokud celý život děláte v oblasti dezinformací… to je jako čekat od řezníka, že v pamětech napíše, že nejí maso.

    Gugi: Označovat šedou za špínu je absurdní. Šedá je zcela přirozená. To černá a bílá jsou ty výjimky, zasluhující zvýšenou pozornost, už jen proto, že se občas interpretací z jasné bílé stává temná čerň a vice versa. Proč by zrovna pan K. měl mlčet?

  7. Gugi nechápu proč jste najednou tak hyperkritický. Lidský příběh je mozaika složená z mnoha kamínků, proč nehovořit o všech a proč se nepodívat na všechny stránky, tak jak to například dělají talmudisté a víme, že to je nejlepší metoda analýzy. A každý, kdo udělá analýzu se může poučit, chce-li.

  8. Haničko, rebecn, Vás já respektuji. 🙂

    Hyperkritickým jsem se stal od jisté doby – když jsem zjistil, že místní republika je jen nový bordel se starými courami. Tedy spíše od doby, kdy jsem seznal, že s tímto faktem tady nikdo nehne. Resp. když ty nově příchozí, nic nepamatující, si nechávají něco nakecat od těch starých. U pana Kőchera bych raději o VŠECH aspektech jeho složité existence nic neslyšel. Nejraději bych totiž o něm neslyšel vůbec.
    Víte, já kdysi zamlada začínal v jedné úctyhodné zahraničně-obchodní instituci, která se při hlubší analýza ukázala jako odkladiště a parkoviště zahraničních delegátů i různých obchodních radů, stažených ze zemí, so genannte “kapitalistického bloku“ – tedy přesněji: zdrhajících před obviněním ze špionáže ve prospěch CCCP, z expozitur, kde se stali „persona non grata“, čímž se stali nepoužitelnými pro celý západní sektor, do kterého se už nijak nemohli vrátit. Ani s natrženou tunikou a s hlavou posypanou popelem… Takže jsem se seznámil s mnoha velice sofistikovanými „mozaikami“. Všechny měly jeden společný jmenovatel. Bez ohledu na ostatní lidi, vyjít vždy za všech okolností vstříc svému hyper-egu, třeba i za cenu zřeknutí se rodičů z ideologických důvodů. Za cenu šlapání po hlavách jiných lidí. Atd. …. Brečeli nad svým nevyužitým sobectvím a prodali by třeba i vlastní mámu, aby mohli zase být „v laufu“… Jestliže jakžtakž toleruji agenty různých „samopodpůrných spolků“, pracujících jednosměrně, pak se mi bytostně dělá špatně z instituce tzv. double-agent. A tím se mi existence pana K. zdá být.

    Malý exkurs.
    Jaksi z leknutí se stalo módní přepisovat svoji minulost. Když jistý pan B., v minulosti známý jako zahraničně obchodní delegát, hodlá drze tvrdit, že neměl nic společného s StB, když to tehdy bylo přímo podmínkou pro to, aby zahraničně obchodním delegátem vůbec mohl být, dělá se mi špatně z lidí, kteří tomu chtějí věřit. Když následovně přispěchá nějaký odkecaný ubožák a servilně začne bečet, že celá spisová složka dotyčného pana B. je zfalšovaná, směju se nahlas. 😆 😆
    Víte, co by bylo zajímavé? Kdyby se bolševik dostal zpět k moci a všechna tahle monstra by překotně začala vytahovat všemožné důkazy, materiály, spisy a dokumenty, svědčící o tom, co donedávna vehementně popírala. A začala se předhánět v tvrzeních, že vlastně nikdy se od bolševika neuchýlila …ale to už je jiná kapitola předpokládající, že na podporu svých tvrzení by tato monstra musela vyklopit také zpět veškerý svůj majetek straně a vládě – ergo majetek, který u nich komunisti měli vlastně „ v úschově“ …. . 😆 😆 😆

    Talmudické metody uznávám. Všude tam, kde je vhodné je aplikovat. U pana K., aby pro mne byl přijatelný, bych aplikoval analogicky metodu „bitul be šišim“ teprve až tehdy, kdy toho dobrého bude u něj šedesátkrát více než toho špatného.

    Váš Gugi, SynaGugi … 😀

  9. Gugi, příteli, hluboká úcta za dlouhý a precizně vše vysvětlující příspěvek. Líbí se mi. Ale současně dokazuje, že rozhovor s panem K. je přínosný – bez něj bychom se totiž nedozvěděli od Vás zase Váš zážitek.. 😉

  10. 😆 😆 😆 …tak to mohli říct rovnou, že chtěj´ vode mně ňáký memoáry a nemuseli sem tahat starýho, opotřebovanýho Kőchera. Hádám, že doba nazrála, abych sepsal svoje „Gesammelte Briefe“…. 😆 😆 😆

Komentáře nejsou povoleny.