Židovský příběh manželů Köcherových – část první

Židovský příběh manželů Köcherových – část první 4.95/5 (98.93%) 75 ohodnocení

Svatební fotografie z 22.11.1963
Svatební fotografie z 22.11.1963

Současná atmosféra nahrává černobílému pohledu na svět, ale i ti, kteří rádi prezentují věci černobíle, v tichosti a soukromí přiznávají, že ne vše je černobílé. Zejména v srdci Evropy, kterým se za poslední století přehnala historie a pomyslně rozorala lidské osudy, nelze hodnotit nic a nikoho pouze černobíle.

V týdnu, kdy si svět připomínal padesáté výročí zavraždění amerického prezidenta Johna F. Kennedyho jsem se sešla s Karlem Köcherem, který souhlasil hovořit pro Eretz.cz o židovském aspektu svého osudu. Tehdy jsem ještě nevěděla, že datum zavraždění prezidenta Kennedyho je také datem jeho svatby s manželkou Hanou.  Dnes není mnoho párů, které by mohly oslavit zlatou svatbou a možná se naskýtá jedna otázka, jak dokázali, vydržet spolu dlouhých padesát let.

Jak to, že vás historie nesemlela jako tolik jiných párů, které neunesly proměny doby a rozešly se uprostřed cesty?

Krátká odpověď na vaši otázku bude nutně povrchní, ale myslím, že velkou roli v tom hrálo právě to, že jsme se oba těmi všemi proměnami a záludnostmi doby nechtěli nechat, jak říkáte, semlít, a bylo nám vždy oběma jasné, že spolu se nám to bude dařit líp.

Jaký je Váš rodinný původ a vztah k židovství?

Vychováván doma jsem k židovství nebyl – moje matka byla židovka, otec ne, byl katolík a chtěl mě v katolictví vychovat. Matka – pocházela z Trnavy – byla ateistka a odmítala se k židovství hlásit, přestože její rodiče a řada nejbližších příbuzných zahynula během šoa. Můj otec jako státní zaměstnanec – pracoval na poštovním ředitelství – byl nucen ze Slovenska odejít a přitom se podařilo matčin židovský původ administrativně změnit a udělat z ní tzv. míšenku prvního stupně. Matka nikdy se mnou o židovství nemluvila. Já sám jsem si svoje židovství začal uvědomovat teprve když se její dva bratři vrátili po válce z koncentráku a navštívili nás. Ale opravdu zásadně jsem svoje židovství začal chápat a přijímat tak kolem patnácti let. (tedy na počátku padesátých let)

Karel Köcher v roce 1946
Karel Köcher v roce 1946

Dá se říct, že jsem neprožil zrovna pěkné dětství. Byl jsem značně osamělý, a tak jsem si našel koníčka: pražskou historii. Asi tak od čtrnácti jsem začal chodit na vycházky po staré Praze, a hltavě četl příslušnou literaturu. A pak, někdy v roce 1949, bylo mi necelých patnáct, nové komunistické vedení památkové péče rozhodlo, že bude prověřovat průvodce a za tím účelem oznámilo, že budou pořádány speciální kurzy, na jejichž konci absolventi dostanou formální licenci průvodce. O ty kurzy byl značný zájem, a tak se dělaly přijímací zkoušky. Přijímací pohovor dopadl tak, že mi řekli, že do žádného kurzu chodit nemusím, že mi vystaví průkaz ihned. Moc jsem nevěděl co s tím dělat, ale po pár měsících mě oslovila nově vzniklá Pražská informační služba (PIS) s tím, abych pro ně externě pracoval. Přednášky o staré Praze a vycházky tam měl na starosti starokatolický kněz ThDr. Miloš Pulec. Dr Pulec byl po pádu komunistického režimu hrubě očerňován a obviňován ze spolupráce s režimem a snad i StB. Ale já si o něm myslím, že to byl čestný a odvážný člověk, který bojoval za to, aby ty historické památky byly komunistickým režimem doceňovány a udržovány, a jejich historie byla zpolitizována co nejmíň – včetně památek židovských. Tedy nejenom včetně, měl k nim nefalšovaně vřelý vztah. Uměl hebrejsky a využil toho mj. k napsání neobyčejně citlivého a pro mě opravdu objevného skripta pro průvodce o Staronové synagoze, ve kterém mimo jiné odkazoval na dokumenty svědčící, že židovská komunita v Praze byla jednou z nejstarších v Evropě.

Chvíli jsem dělal průvodce na okružních jízdách Prahou (autobusy, ale i speciální tramvaj) a pak si mě Dr. Pulec zavolal a řekl, že si myslí, že bych se měl, jak on to pojmenoval “věnovat” židovským památkám. Přidělil mě jako výpomoc týmu, což byli jen tři lidé, kteří poskytovali výklad v Židovském muzeu, v Staronové a ostatních tehdy přístupných synagogách, a na Starém židovském hřbitově. Ti tři lidé – dva muži a jedna žena, kteří se vrátili z koncentráku, kde ztratili celé své rodiny – mě přijali opravdu s láskou, skoro bych řekl, jako své dítě. Expozice tehdejšího Židovského muzea byla tatáž, která byla původně vytvořena pod dohledem nacistů, jen z ní byly odstraněny antisemitské prvky. Jejím hlavním posláním bylo poskytnout obraz o židovském náboženském roce, obřadech a zvyklostech. Já sám jsem samozřejmě o tom nic nevěděl, ale ti dva, co působili v muzeu, mě všechno naučili, vysvětlili a vedli mě. Zvlášť ona paní, jméno si bohužel už nepamatuji, se mi opravdu mateřsky věnovala. A pak tu byl pan Fischer (Fišer?), který byl průvodcem ve Staronové synagoze a na starém hřbitově. Dokonce mi, když byla Staronová synagoga a hřbitov zavřené, půjčoval od obou klíče. A tak jsem měl možnost být dlouho tam i tam dlouho sám. Dodnes jsou ty zážitky se mnou.

Jak by jste tyto osamělé prožitky dnes popsal, a v jakém smyslu Vás ovlivnily, případně co vám daly ?

Mnoho lidí bude asi považovat za přepjaté, ne-li až absurdní, když řeknu, že ta místa na mě doslova promlouvala, a já se díky tomu čím dál tím víc ztotožňoval s těmi, kteří mě na nich předcházeli.

Druhou část rozhovoru s Karlem Köcherem přineseme ve čtvrtek.