Traktát Mišny Pesachim – 6. kapitola

Traktát Mišny Pesachim – 6. kapitola 5.00/5 (100.00%) 9 ohodnocení

thumb-ZB902Kapitola šestá

1. Toto jsou věci, ve kterých má pesachová oběť přednost před šabatem: (1) její porážka a rozstříknutí krve [na oltáři],(2) vyvržení vnitřností (3) a spálení tuku.(4) Ale její upečení a omytí jejích vnitřností šabat neodsouvá.(5) Přenášení [oběti ve veřejném prostoru] a přinášení zpoza hranice určené pro šabat (6) a odřezání výrustků (7) šabat [rovněž] neodsouvá.
2. (8) Rabi Eli’ezer řekl: „Nebylo by logické, že pokud porážka, která je považována za práci zakázanou [Tórou], odsouvá šabat, aby ty činnosti, které jsou zakázané pouze kvůli švut, rovněž odsouvaly šabat? (9) Rabi Jehošu’a mu řekl: „Nechť samotný svátek dokáže [že se nejedná o kal va-chomer], neboť v [případě svátku rabínští učenci] povolili [i takové činnosti, které jsou považovány za] práci (10) [pokud souvisí s ochel nefeš] (11) a [naopak i o svátcích] zakázali [činnosti, které spadají do kategorie] švut.“ (12) Rabi Eli’ezer mu řekl: „Co to je Jehošu’o? Copak lze [vyvozovat] důkaz [z něčeho, co je] rešut a [aplikovat jej na něco, co je] přikázání?“ (13) Rabi Akiva odpověděl a řekl: „Nechť za důkaz slouží pokropení [nečistého člověka vodou s popelem z červené jalovice, (14) neboť přestože se jedná] o přikázání (15) a je zakázáno pouze kvůli švut, přesto neodsouvá šabat; takže se nepodivuj nad tím, že ačkoli [se jedná] přikázání [vyplývající přímo z Tóry] a [jejich vykonávání o šabatu je] zakázáno pouze kvůli [tomu, že je rabíni zařadili do kategorie] švut, ani ony neodsouvají šabat.“ (16) Rabi Eli’ezer mu řekl: „Avšak vzhledem k tomu, co tvrdím já, že pokud porážka, která je [považována za zakázanou] práci, odsouvá [v případě, kdy je nutná ke splnění micvy] šabat, není logické, že pokropení [vodou při očišťování], které [spadá] pouze [do kategorie] švut, by mělo [v tomto případě] rovněž odsunout šabat?“

(17) Rabi Akiva mu řekl: „[Pokud bych chtěl tady uplatnit pravidlo kal va-chomer, tak to] může být i naopak – pokud pokropení, které [spadá do kategorie] švut, neodsouvá šabat, nebylo by pak logické, aby porážka, která je [považována za zakázanou] práci, [tím spíše] odsunula šabat?“ (18) Rabi Eli’ezer mu řekl: „Akivo! Vytrháváš i s kořeny to, co je psáno v Tóře: ‚Za soumraku, obětuješ ji v její stanovený čas‘, (19) ať už ve všední den i o šabatu.“ [Akiva] mu řekl: „Mistře, udej mi přesně stanovený čas pro tyto [činnosti, jako je pokropení očistnou vodou nebo přivedení obětovaného zvířete do Chrámu] stejně jako je přesně stanovený čas pro porážku!“ Rabi Akiva tak stanovil obecné pravidlo: práce, kterou lze dodělat v předvečer šabatu neodsouvá šabat, [ale] porážka, která nesmí být vykonána v předvečer šabatu, odsouvá šabat. (20)
3. (21) Kdy přináší spolu s [pesachovou obětí] oběť sváteční? Když [je pesachová oběť obětována] ve všední den, [pokud je většina lidí] ve [stavu rituální] čistoty, a [pokud bylo pesachových obětí] málo. Pokud [je pesachová oběť obětována] na šabat, (22) [nebo pokud bylo pesachových obětí] hodně, (23) [nebo pokud je většina lidí] ve [stavu rituální] nečistoty, (24) pak s sebou sváteční oběť nepřináší.
4. Sváteční oběť přinášeli z ovcí, krav, beránků nebo koz, samců i samic. A jí se dva dny a jednu noc. (25)
5. Pokud pesachová oběť nebyla obětována kvůli sobě samé o šabatu, pak [je ten, kdo ji porazil] povinen za ní přinést oběť za hřích. (26) A co se týká všech ostatních obětí, které byly obětovány jako pesachová – pokud nejsou vhodné, pak [je ten, kdo ji porazil] povinen [za ní přinést oběť za hřích]; pokud jsou vhodné, pak rabi Eli’ezer činí [toho, kdo ji porazil], povinného [za ní přinést oběť za hřích], ale rabi Jehošu’a jej [této povinnosti] zprošťuje. (27) Rabi Eli’ezer mu řekl: „Pokud kvůli pesachové oběti, kterou je povoleno [porazit] kvůli ní samé, avšak pokud svůj úmysl změní, je povinen [přinést oběť za hřích], pak by mělo být logické, že v případě [ostatních] obětí, které je zakázáno [porazit i] kvůli nim samým, i tehdy pokud změní úmysl, by měl být povinen [přinést oběť za hřích].“ (28) Rabi Jehošu’a mu řekl: „Nikoli. Pokud řekneš v souvislosti s pesachovou obětí, kde je povinen kvůli tomu, že změnil [platnou oběť] na něco, co je zakázané, řekneš snad totéž v případě ostatních obětí, kdy je změnil na něco, co je povolené?“ (29) Rabi Eli’ezer mu řekl: „Nechť slouží jako příklad oběť společenství, která je povolena kvůli sobě samé, ale ten, kdo obětuje jiné oběti jejím jménem je povinen.“ (30) Rabi Jehošu’a mu řekl: „Nikoli. Pokud řekneš toto o veřejných obětech, že to je proto, že mají omezení, řekneš totéž o pesachové, která nemá žádné omezení?“ (31) Rabi Me’ir říká: „Ani ten, kdo poráží jiné oběti jménem veřejné oběti, není povinen.“ (32)
6. Pokud [pesachovou oběť] porazil za ty, kdo jí nejedí nebo za ty, kdo pro ní nebyli zapsáni, nebo za neobřezaného nebo za nečistého, je povinen [přinést oběť za hřích]. (33) [Pokud ji porazil za ty] kdo ji jí i za ty, kdo ji nejí; za ty, kdo jsou pro ní zapsáni i za ty, kdo pro ní nejsou zapsáni; za obřezaného i neobřezaného; za nečistého i za čistého, je [oběti za hřích] zproštěn. (34) Pokud [pesachovou oběť] porazil [o šabatu] a [následně] bylo zjištěno, že [zvíře] má vadu [která jej činí nezpůsobilým k oběti], je povinen [přinést oběť za hřích]. (35) Pokud [pesachovou oběť] porazil [o šabatu] a [následně] bylo zjištěno, že [zvíře] je uvnitř trefa, je [oběti za hřích] zproštěn. (36) Pokud [pesachovou oběť] porazil [o šabatu] a [následně] bylo zjištěno, že se jí její majitelé [zapsali pro jinou oběť] nebo že zemřeli nebo že byli nečistí, není vina na jeho straně, neboť ji porazil s [jejich] svolením. (37)

 

———————————————————————————————
1) Pesachová oběť musí být obětována 14. nisanu. Pokud 14. nisan připadne, na šabat, je obětována i o šabatu, jako každé časově podmíněná oběť.
2) Po porážce musí okamžitě (než se krev srazí) následovat rozstříknutí krve. Proto lze tuto část obětního rituálu také vykonat o šabatu.
3) Pokud by obětina byla po porážce ponechána tak jak je, s vnitřnostmi uvnitř, začala by se rozkládat, a proto je dovoleno její vnitřnosti vyvrhnout.
4) Pálení tuku obětiny by teoreticky mohlo počkat do soumraku, ale bylo zahrnuto mezi činnosti, které šabat odsouvají. Pokud je dovoleno zvíře porazit, lze spálit i jeho tuk. Další důvod může být ten, že mišna dělí jednotlivé činnosti při obětování pesachové oběti do dvou skupin – první skupina činností souvisí ryze s obětováním Bohu, druhá skupina činností, které již jsou zakázané o šabatu, souvisí s upečením a konzumací obětiny lidmi.
5) Upečení je o šabatu zakázáno, protože jej lze udělat před nebo po šabatu. Pokud 14. nisan připadl na šabat, byla upečena až po skončení šabatu. Pokud připadl na pátek, byla upečena ještě v pátek. V případě omytí vnitřností toto může počkat do sobotního večera, neboť již není obava, že by oběť začala hnít.
6) To je o šabatu zakázáno.
7) Pokud má obětina nějaký výrůstek nebo vadu, nesmí být obětována. Výrůstku nebo bradavice ji lze zbavit tím, že jej odřeže, ale jelikož to je činnost, která může počkat, není povolena o šabatu.
8) V traktátu Šabat 19:1 se řeší problém, kdy micva , kterou je třeba vykonat o šabatu, neboť její čas je přesně stanoven, s sebou nese i vykonání řady dalších aktivit, které jsou pro její splnění nezbytné. Následující mišna je rozborem předchozí. Je jednou z mišnajot, které svou strukturou i použitou argumentací připomínají Gemaru, čímž mj. dosvědčují, že způsob argumentace používaný v Gemaře byl v židovství používán již během mišnických a předmišnických dob. Mišna řeší problém porážky pesachové oběti o šabatu. Rozeznává (jak jsme již naznačili v traktátech Šabat a Eruvin) dva druhy zákazu: a) zákaz, který je mi-de-Orajta; b) nařízený odpočinek (švut) mi-de-rabanan.
Pro tuto pochopení této mišny je třeba mít neustále na paměti následující tři body:
1) Porážka pesachové oběti je povinná 14. nisanu. Na druhou stranu porážka zvířete je melacha a o šabatu je zakázaná. Obojí je micva mi de-Orajta.
2) Převádět živé jehně určené za pesachovou oběť 1) skrze veřejný prostor nebo 2) mimo šabatové hranice 2000 loktů je považováno za porušení „svátečního charakteru a odpočinku“ – švut, neboť živá věc (za kterou je zvíře považováno) de facto přenáší sebe sama, i když ji člověk nenese v náručí nebo na ramenou. Oba zákazy mají status micvot mi-de-rabanan,
3) Rituální očištění člověka směsí vody s popelem červené jalovice (viz traktát Para) je o šabatu zakázáno mi de-rabanan.
9)Argument rabiho Eli’ezera je názornou ukázkou pravidla kal va-chomer – pokud je porážka, která je výslovně zmíněna jako jedna ze zakázaných prací, je o šabatu v případě pesachové oběti povolena, proč by nemohlo být povoleno i to, co není zakázáno mi-de-Orajta, ale pouze mi de-rabanan, jako je právě přenášení obětovaného zvířete?
10) Spadající do kategorie melachot.
11) Tj. činnosti jako šchita nebo vaření, které souvisí s přípravou pokrmu
12) Ve svátek je povoleno porazit zvíře a uvařit jej, protože je povoleno připravit jídlo pro šabat. I když se jedná o zakázané práce, byly povoleny. Pokud ale dojde na otázku švut, pak tyto činnosti učenci na svátek nepovolili, neboť se jedná o věci, které mohl dotyčný klidně udělat den předem. Dává tedy smysl, že rabíni jsou mírnější, pokud jde o zakázané práce, ale přísnější, pokud jde o švut a nejedná se tak o kal va-chomer.
13) Podle rabiho Eli’ezera je toto přirovnání liché. Příprava jídla ve svátek je rešut, dovolená nepovinná činnost, nikoli micva . Ale obětování pesachové oběti a její konzumace je micva nařízená přímo a doslova Tórou a je-li zákon zde mírnější, měl by dovolit i porušení švut tam, kde se jedná o rešut.
14) Pokud se někdo znečistil dotekem mrtvého těla, tedy tum’at met, pokropí jej vodou smíchanou s popelem z červené jalovice třetího a sedmého dne jeho nečistoty (Nu 19:12) avšak pokud sedmý den připadne na šabat, který je zároveň erev Pesach, nepokropí jej.
15) Kdyby jej pokropili, může splnit micvu a účastnit se konzumace pesachové oběti. Takto zůstává nečistým a nemůže se účastnit oběti ani následné konzumace.
16) Rabi Akiva přichází s jinou analogií: Člověk, jež se znečistil kontaktem s mrtvolou, je třetího a sedmého dne očišťování pokropen vodou smísenou s popelem z červené jalovice. Avšak pokud je sedmým dnem šabat 14. nisanu, pak je očišťování zakázáno, i když kvůli tomu člověk zůstane nečistý a nemůže jíst svou pesachovou oběť. Pokropení vodou coby součást očistného rituálu je zakázáno pouze mi-de-rabanan, neboť se podle jejich názoru jedná o narušení odpočinkového charakteru šabatu, ale i když se jedná o micvu, přesto to neodsouvá šabat. Tak také přenášení pesachové oběti na ramenou a mimo hranici zůstává neodsouvá šabat, i když se jedná jen o švut a jsou to činnosti, které přímo souvisí s vykonáním micvy.
17) Podle rabiho Eli’ezera Tóra výslovně stanovuje, že pesachová oběť musí být poražena a obětována 14. nisanu, i když se jedná o šabat. Proto je argument rabiho Akivy podle rabiho Eli’ezera v rozporu s Tórou.
18) Akiva takto vyvrací tvrzení rabiho Eliezera, že se jedná o pravidlo kal va-chomer a vrací se k původnímu argumentu – Tóra výslovně stanovuje přesný čas pro obětování pesachové oběti, proto porážka pesachové oběti o šabatu 14. nisanu odsouvá šabat. Ostatní činnosti, jejichž čas není stanoven přesně Tórou, šabat neodsouvají.
19) Nu 9:3
20) Jedná se o tentýž princip, který se objevuje v traktátu Šabat 19:1. Mišna zde zároveň dává najevo, že je v zásadě v souladu s názorem Akivy a jeho školy.
2 ) Kromě jehněte jako pesachové oběti Bible zmiňuje na několika místech, že společně s ní by měla být i přinášena oběť telete nebo krávy (Dt 16:2; 2Pa 35). Tato oběť je obětí sváteční – chagiga. Konzumovala se ještě před pesachovou – jelikož jehně bylo před pesachem poměrně vzácná komodita, bylo ustanoveno, že stačí sníst pouze malé množství z pesachové oběti k naplnění micvy. Aby lidé neměli hlad, bylo možné ještě přinést další oběť. Jelikož se jednalo spíše o doprovodnou oběť, ne o samostatnou micvu , nebyla přinášená vždy.
22) Sváteční oběť na rozdíl od pesachové šabat neodsouvá.
23) A stačí na to, aby se všichni nasytili.
24) Ti kdo jedí pesachovou oběť, musí být ve stavu rituální čistoty (viz dále 7:6). Pokud je většina Izraele ve stavu rituální nečistoty, pak jsou tyto zákony odvolány a mohou přinést pesachovou oběť a sníst ji i přesto. Sváteční oběť ale nepřináší.
25) Sváteční oběť se může jíst v den, kdy je obětována, v noci a následující den až do soumraku, stejně jako smírčí oběť (šlamim). Pesachová oběť musí být naopak zkonzumována tutéž noc ještě před půlnocí.
26) Pokud vezme zvíře, obětuje jej o šabatu 14. nisanu, ale pojme úmysl, že se bude jednat o jiný druh oběti, pak je tato oběť neplatná a on sám je za porážku oběti, která není povinná a jejíž porážka není v danou chvíli časově omezená micva , vinen přestoupením šabatu.
27) V tomto případě měl v úmyslu zvíře obětovat jako jinou oběť, ale nakonec změnil úmysl a obětoval je jako pesachovou oběť. Pokud se ale jedná o zvíře, které není vhodné pro pesachovou oběť, např. kráva, pak se opakuje předchozí scénář. Pokud ovšem porazil zvíře, které k oběti je vhodné – např. roční jehně – je situace složitější a dochází ke sporu mezi rabi Eli’ezerem a rabi Jehošu’ou.
28) Rabi Eli’ezer začíná debatu stejně jako v mišně č. 2. jasným argumentem – všichni souhlasí, že porazit pesachovou oběť se špatným úmyslem je porušení přikázání a dotyčný je povinen přinést oběť za hřích. Pokud je povinen přinést oběť za hřích v případě, kdy mu bylo povoleno porazit pesachovou oběť, měl by být povinen přinést oběť za hřích i v případě, kdy chtěl porazit odlišnou oběť, kterou měl v úmyslu porazit nejprve. Jinak řečeno: Pokud by porazil oběť jinou oběť s úmyslem, aby byla tím, čí by měla být, je povinen. Proč by měl být této povinnosti zproštěn jen proto, že poté pojal úmysl, aby ybla pesachovou?
29) Rabi Jehošu’a říká, že spíše než abychom bazírovali na tom, čím by oběť měla být, bychom se měli zaměřit nato, s jakým úmyslem ji obětoval. Pokud jde o pesachovou oběť, kterou obětoval s úmyslem obětovat ji jako jinou oběť, je povinen, neboť změnil podstatu na něco, co je zakázáno na šabat, Jeho záměr tak byl obětovat zakázanou oběť. Naopak, pokud přišel s jinou obětinou (kterou pak obětoval jako pesachovou), je oběti za hřích zproštěn, neboť tuto zakázanou oběť změnil na něco, co je povolené. Jeho záměrem bylo obětovat povolenou oběť.
30) Rabi Eli’ezer přináší do debaty další druh oběti, kterou lze obětovat na šabat – veřejné oběti, jako jsou každodenní oběť (tamid) nebo přídavná (musaf). Tyto jsou povoleny, pokud jsou obětovány se správným úmyslem, ale pokud někdo obětuje tuto oběť zvířetem, které bylo ustanoveno jako jiné zvíře, s úmyslem aby to byla tamid nebo musaf, je povinen přinést oběť za hřích. To platí, i když je povoleno obětovat tamid nebo musaf, Tak i když někdo obětuje odlišné zvíře se záměrem obětovat jej jako pesachovou oběť, by měl být povinen. V obou případech se jedná o obětování odlišné oběti se záměrem, aby bal obětí, která je povolena o šabatu a proto by v obou případech měl být dotyčný povinen přinést i oběť za hřích.
31) Podle rabiho Jehošuy se jedná o mylné přirovnání. Ohledně veřejných obětí existuje hranice, kolik jich může být přivedeno. Co se týká tamid, ta může být obětována pouze jedna ráno a jedna odpoledne. Ohledně musafu Tóra jasně předepisuje, co má být obětováno. Po jejich obětování je zakázáno obětovat na šabat více. Pokud tedy někdo na šabat přinese další oběť s úmyslem, aby byla obětována jako každodenní oběť, vykonává tím zakázanou práci. Ohledně pesachové oběti neexistuje žádné omezení, kolik jich má Izrael přinést a tudíž ten, kdo o šabatu obětuje další pesachovou oběť, nekoná nic zakázaného. To je argument, který mišna považuje za validní a teze rabiho Eli’ezera je tak odmítnuta.
32) Rabi Me’ir je v tomto případě ještě benevolentnější, než rabi Jehošu’a. Pokud někdo obětuje jinou oběť s úmyslem, aby byla veřejnou obětí, o šabatu, je rovněž zproštěn, stejně jako ten, kdo obětuje jiné zvíře s úmyslem, aby bylo pesachovou obětí. Jedná se rozšíření tohoto povolení, neboť na rozdíl od pesachové oběti tyto nemohou být použity dále. Je ale zproštěn, neboť jeho úmysl zaříznout oběť kvůli povolené oběti, je rozhodující.
33) Tyto kategorie jsme již zmínili výše v 5:3. Tito lidé činí pesachovou oběť neplatnou, tudíž jejím obětováním porušil šabat.
34) Rovněž se jedná o podobný případ jako v 5:3.
35) Určité vady činí zvíře nezpůsobilým oběti, Pokud je takové zvíře obětováno, je oběť neplatná. V tomto případě je neplatná pesachová oběť obětovaná o šabat, tím pádem došlo k porušení šabatu. Před porážkou je vždy třeba zvíře prohlédnout.
36) Trefa je zvíře, které nebylo řádně poraženo, ale které bylo zraněno tak, že na následky zranění (nikoli porážky) zemřelo. Trefa není platná oběť, avšak v tomto případě se nejedná o porušení šabatu, neboť se jednalo evidentně o vnitřní zranění, které nebylo možné před porážkou odhalit,
37) V tomto případě, pokud by si byl vědom, je oběť neplatná, ale jelikož o záměrech nebo stavu jejích majitelů nevěděl, je oběť sice neplatná, ale on nemusí přinášet oběť za hřích za to, že by porušil šabat kvůli neplatné pesachové oběti.