Traktát Mišny Pesachim – 7. kapitola

Traktát Mišny Pesachim – 7. kapitola 5.00/5 (100.00%) 8 ohodnocení

thumb-ZB902Kapitola sedmá

1. Jak byla pesachová oběť upečena? Přinesli tyč ze dřeva granátovníku a strčili ji [zvířeti] do tlamy a [protáhli až] po ocas a nohy a vnitřnosti strčili dovnitř [do vykuchaného trupu] – to jsou slova rabiho Joseho ha-Glili. (1) Rabi Akiva říká: „To je jako vaření, spíše by je měli zavěsit mimo.“(2)
2. Nesmí péct pesachovou oběť ani na [železném] rožni nebo plotně. (3) Rabi Cadok řekl: „Jednou se stalo, že raban Gamli’el řekl svému sluhovi: ‚Jdi, a opeč pesachovou oběť na plotně!‘ “ (4) Pokud [se pesachová oběť] dotkla [během pečení] vnitřku pece, měl by toto místo odříznout. (5) Pokud její šťáva vytekla na vnitřek pece a stekla zpět na [obětinu], měl by toto místo odříznout. (6) Pokud její šťáva vytekla na [horkou] mouku, pak jí musí sebrat [a spálit]. (7)

3. Pokud [obětinu] polil olejem, který je truma, pak pokud se pro ní zapsala skupina kněží, mohou ji jíst; ale pokud to byli Izraelité, (8) pak pokud je stále syrová, můžou [trumu] smýt [vodou], pokud je upečená, (9) musí vnější část odříznout. Pokud ji pomazal olejem, která je součástí druhého desátku, nesmí od ostatních vybrat peníze v hodnotě druhého desátku, protože druhý desátek nesmí být vykoupen v Jeruzalémě. (10)

4. Pět věcí (11) [lze] přivést [k obětování i] ve [stavu rituální] nečistoty, (12) ale [kněží je] nesmí jíst ve [stavu rituální] nečistoty: Omer; (13) dva chleby; (14) předkladné chleby; (15) porážky veřejných smírčích obětí (16) a kozlové [obětovaní] o novoluní. (17) Ale pesachovou oběť, která je přivedena [v odbě, kdy je většina obce, kněží nebo jejich nástroje nečisté], lze i ve [stavu rituální] nečistoty jíst, neboť od začátku [byl její hlavní účel] to, aby byla snězena. (18)
5. Pokud bylo maso znečištěno, ale tuk zůstal čistým, nesmí [kněz] rozstřikovat krev [na oltář], ale pokud byl znečištěn tuk, zatímco maso zůstalo čisté, musí rozstřikovat krev na oltář. (19) Ale u ostatních obětí je naopak – i kdyby bylo její maso znečištěno a tuk nikoli, musí [kněz] rozstřikovat krev [této oběti na oltář]. (20)
6. [Pokud se celá] obec nebo její větší [část] znečistila (21) nebo pokud byli kněží nečistí a příslušníci obce čistí, mohou obětovat pesachovou oběť ve stavu nečistoty. Pokud byla jen menší část obce nečistá, pak tu, kdo mohou, obětují tuto oběť na první Pesach, (22) zatímco ti, kdo jsou nečistí, obětují na druhý Pesach. (23)
7. Pokud došlo k tomu, že krev pesachové oběti byla rozstříknuta [na oltář] a poté bylo zjištěno, že je nečistá, pak cic získává Boží milost. (24) Pokud bylo znečištěno tělo vlastníka, pak cic nezíská pro něj Boží zalíbení, neboť učenci řekli: „V případě nazira a toho kdo obětuje pesachovou oběť, koná cic smírčí faktor kvůli nečistotě krve, ale nikoli kvůli nečistotě těla [majitele].“ (25) Pokud byl znečištěn nečistotou, která mu nebyla známa, pak cic získává Boží milost. (26)
8. Pokud se veškerá [oběť] nebo většina [pesachové] oběti stala nečistou, spálí ji před Birou (27) na dřevě určeném pro oltářní hranici. (28) Pokud se nečistou stala její menší část, a taktéž v případě zbytku [oběti, který nebyl zkonzumován v řádném čase] (29) tyto spálí lidé u svých domovů nebo na střechách jejich vlastním dřevem. (30) Lakomci ji pálí před Birou, aby využili chrámových zásob dřeva na hranici. (31)
9. Pokud se pesachová oběť dostala za hradby Jeruzaléma nebo byla rituálně znečištěna, musí být ihned spálena [ještě čtrnáctého nisanu]. (32) Pokud byli znečištěni její majitelé nebo zemřeli, (33) musí se změnit její [halachický] status (34) a poté je spálena šestnáctého [nisanu]. Rabi Jochanan ben Broka říká: „I [v tomto případě] musí být spálena ihned, neboť není nikdo, kdo by jí mohl jíst.“ (35)
10. Kosti, šlachy a zbytky [pesachové oběti] se pálí šestnáctého [nisanu]. (36) Pokud šestnáctý [nisan] připadne na šabat, pálí se sedmnáctého, neboť [pálení] neodsouvá ani šabat, ani svátek. (37)
11. Vše, co lze sníst ze vzrostlého vola, lze sníst i z mladého beránka a stejně tak horní část předloktí a chrupavky. (38) Pokud někdo zlomí kost vhodné pesachové obětiny, dostane čtyřicet ran bičem, (39) ale pokud někdo nechá maso čisté pesachové obětiny nebo zlomí kost nečisté, čtyřicet ran nedostane. (40)
12. Pokud se část končetiny dostala ven, (41) ořízne maso, [které se dostalo ven], až dosáhne na kost (42) a [poté] odřezává [maso, které se nedostalo ven, (43) od kosti] až dosáhne kloubu a [tam] odřízne [šlachy, které obě kosti drží u sebe]. (44) Ale v případě jiné obětiny odřízne [tu část, která se dostala ven] velkým nožem, neboť u nich není zakázáno zlomit jejich kost. [Kdy je obětina považována za takovou, která se dostala „ven“?] Od zarážky dveří dále [směrem] dovnitř [do domu nebo do města] je [celý prostor považován jako] vnitřní. Od zarážky dveří [směrem] ven [z domu nebo z města] je [celý prostor považován jako] venkovní. Okna a tloušťka stěn [se počítají jako součást] vnitřního [prostoru]. (45)
13. [Pokud] dvě skupiny jedí v jedné místnosti, [jedna skupina sedí otočena] jedním směrem a jí; [druhá skupina sedí otočena] jiným směrem a jí; a kotel [s horkou vodou] je uprostřed. (46) Když sluha vstane, aby smíchal víno, musí zavřít ústa a otočit se čelem od jedné skupiny, dokud nedojde zpět ke skupině [u které je zapsán] a tam jí. (47) Ale nevěsta může odvrátit svou tvář a jíst. (48)

———————————————————————-
1) Ex 12:9 nařizuje, aby pesachový beránek byl upečen bez vody. Kvůli tomu bylo jehně rožněno na tyči z granátovníku, které je nejsušší ze všech dřevin a tak bylo jisté, že se ani při zahřátí nedojde k vaření v páře. Rabi Jose ha-Glili dále používá verš Ex 12:9 jako základ pro způsob rožnění – s hlavou, nohama a vnitřnostmi. Rabi Jose tento podivný verš vykládá tak, že hlava, nohy a vnitřnosti, oddělené od těla obětiny musí být nacpány dovnitř a upečeny spolu se zbytkem oběti.
2) Podle rabiho Akivy takto nelze dosáhnout celkového upečení bez toho, aby se alespoň část obětiny vařila díky vlhkosti uvnitř a měly by tiudíž být zavěšeny mimo tělio na rožeň a opečeny přímo nad ohněm
3) Problém se železným roštem nebo rožněm je ten, že se žárem rozpálí a pak obětinu opéká rožeň, nikoli oheň. Podle rabínského výkladu přikázání, že pesachová oběť má být upečena, znamená, že musí být upečena pouze ohněm.
4) Podle rabana Gamli’ela má železný rošt či rožeň zahřátý ohněm stejný status jako oheň sám, tudíž není s jeho žárem problém. Jedná se nejspíše o Gamli’ela II., který žil v době po zničení Chrámu. Mišna tak svědčí o tom, že i po zničení chrámu byly pesachové oběti nadále přinášeny, i když se časem od této praxe ustoupilo.
5) Jedná se o místo, které bylo opečeno od rozpálené pece, nikoli od žáru ohně.
6) Podle talmudu by měl uříznout jeden palec masa.
7) Pokud šťáva vytekla na rozpálenou mouku, pak je tato šťáva upečená moukou, nikoli ohněm. Musí této mouky nabrat celou hrst a spálit ji stejně jako všechny neplatné obětiny.
8) Kteří olej, který má status trumy, jíst nemohou.
9) A olej je tak již součástí masa.
10) Obvykle je druhý desátek vykoupen za peníze a tyto peníze jsou utraceny za jídlo v Jeruzalémě. Pokud ale byl druhý desátek přinesen do Jeruzaléma, nesmí být v Jeruzalémě vykoupen. Proto ten, kdo potřel svou obětinu olejem, který má status druhého desátku, nemůže od ostatních, kdo s ním tuto oběť budou jíst, vybírat peníze za podíl na oleji, jelikož by se to podobalo vykoupení.
11) Tj. veřejné oběti, které z části slouží kněžím jako jídlo.
12) Jelikož čas jejich obětování je přesně stanven a nelze jej odložit, takže je lze obětovat i když jsou kněží nebo bohoslužebné nádoby rituálně nečisté.
13) První sklizeň z ječmene, obětovaná 16. nisanu, druhý den svátku Pesach (Lv 23:10). Od přinesení omeru bylo možné sklízet úrodu obilí na polích. Jako všechny oběti patřící mezi menachot byla i jejich část spálena na oltři a část dána kněžím.
14) Přinášené do Chrámu na Šavu’ot (Lv 23:17).
15) Dvanáct chlebů, které byly na každý šabat přinášeny na podnose do Chrámu (Lv 24:5).
16) Dva roční beránci přinášení do hrámu spolčně s dvěma chleby na Šavu’ot (Lv 23:19).
17) Nu 25:15. Tyto oběti mohou být obětovány, ale nesmí se ve stavu rituální nečistoty jíst, neboť jejich hlavním cílem je oběť, která je časově omezené, nikoli konzumace.
18) U pesachové oběti je hlavním cílem obětiji sníst To vyplýv i z verše Ex 12:4, když hovoří o tom, že skupiny k jednotlivým pesachovým obětem čítaly tolik lidí, kolik jich stačílo na konzumaci jednoho beránka.
19) Hlavním záměrem u pesachové oběti je její konzumace – tuk se spaloval na oltáři. Pokud byl tedy znečištěn a maso nebylo, lze dokončit oběť tím, že rozstříkne její krev na oltář. Pokud tomu bylo naopak, nesměl tak učinit.
20)Cílem ostatních obětí není primárně jejich konzumace, ale obětování / spálení na oltáři. Pokud se znečistilo maso, lze rozstříknout její krev, aby bylo možné spálit tuk; pokud byl znečištěn tuk, musí rozstříknout krev, aby bylo možné spálit maso.
21) Nečistotou tum’at met.
22) 14. nisanu.
23) Který připadá na 14. ijar. Tak přikazuje 9. kapitola knihy Ba-midbar.
24) Cic byl zlatý štítek, který nosil velekněz připevněný na čele (Ex 28:38): „“ Význam toho verše je ten, že pokud byla krev oběti rozstříknuta na oltář a poté se zjistilo, že je dotyčná obětina nečistá, tento cic usmiřuje onen hřích a majitel dotyčné oběti nemusí přinášet novou. Avšak takovou oběť nelze jíst, pouze je-li splněno to, co bylo uvedeno výše ohledně konzumace nečistých obětin.
25) V takovém případě (pokud je obětník rituálně nečistý) á dotyčný počat a přinést oběť ve stavu rituální čistoty, tzn. na Pesach šeni 14. ijaru. Toto omezení se týká pouze pesachové oběti a oběti, kterou přináší nazir po skončení svého nazirátu. Pokud se zjistí, že nazir je rituálně nečistý – a nazirovi je zakázáno se rituálně znečistit – musí přinést jinou oběť za to, že se stal nečistým během nazirátu a poté začít nové období. V případě ostatních obětí cic „přináší milost“ ať už je nečist oběť nebo obětník.
26) Nečistota hlubiny označuje případ, kdy je dotyčný znečištěn kontaktem s mrtvým tělem, aniž by si toho byl vědom – nečistota tak byla skryta „hluboko“. Tento případ je výjimkou z výjimky v předchozí situaci – v tomto případě platí, že i oběti pesachová a nazira jsou uznány za platné a dotyčný nemusí přinášet novou.
27) Podle některých komentářů byla Bira jednou z věží na Chrámové hoře, podle většina ale označuje celý Chrám
28) Znečištěné oběti lze spálit tam, kde se mají jíst – v případě pesachové oběti je to kdekoli v Jeruzalémě. Dotyční by ji měli spálit na veřejném místě, což Talmud chápe jako určitý trest za to, že dopustili, aby byla oběť znečištěna.
29) Tzn. vše, co zůstalo do následujícího rána, musí být spáleno (Ex 12:10: „Neponechávej nic z ni do rána, a cokoli, co zůstane až do rána, musí být ohněm spáleno.“)
30) V těchto případech, kdy zbytky pálí v soukromí, nesmí používat chrámové zásoby dřeva, aby je nevyužil k jinému účelu.
31) Technicky vzato je možné, aby člověk vzal to, co může jinak spálit doma, a odnesl to před Chrám, kde bude moci zbytky z obětiny spálit veřejně a z chrámových zásob – rabíni ovšem tuto praxi neviděli rádi, proto dotyčné označovali za lakomce a krkouny.
32) Jakmile je pesachová oběť poražena, nesmí se dostat mimo hradby Jeruzaléma – tam musí zůstat, až dokud není zkonzumována nebo dokud nebudou její zbytky spáleny.
33) A tím pádem ji nemá kdo sníst.
34) Dosl. musí změnit formu – v tomto případě se stane „zbytkem“, tedy obětinou nesnědenou během stanovené doby a tato je následující den po prvním svátečním dnu Pesachu spálena (pálení zasvěceného masa o svátku je zakázáno).
35) Podle Jochanan ben Broky je pesachová oběť, kterou nemá kdo sníst na tom stejně, jako kdyby byla učiněna neplatnou (jako v 1. případě). Proto by měla být spálena ihned 14. nisanu.
36) Verš Ex 12:10 se týká poživatelných částí oběti; není jasné, proč je třeba spalovat i kosti a šlachy, které se nejí. Podle jednoho výkladu je to kvůli morku v kostech, který lze jíst, a co se týká šlach, jedná se zrovna o ty druhy, které se rovněž dají jíst. Podle jiného výkladu jsou kosti a šlachy spáleny proto, aby si ostatní lidé nemysleli, že ten den mohou ještě jíst pesachovou oběť. Spálením všeho co zůstane se tak docílí toho, že nic z masa, které zbylo, již nebude snězené po 14. nisanu.
37) Spálit zbytky po oběti je pozitivní přikázání, zatímco zákaz zapalování ohně o šabatu a svátcích je považován jak negativní, tak i pozitivní přikázání. Pozitivní přikázání celkově neodsouvá jiné přikázání, které má jak pozitivní, tak i negativní aspekt, proto i spálení pesachové oběti musí počkat na chol ha-mo’ed.
38) Z pesachové oběti je každý povinen sníst alespoň takové množství, kolik je velikost olivy. Mišna specifikuje ty části, jejichž konzumace se počítá jako splnění micvy. Pokud by někdo z beránka snědl část, která se nevejde od vymezení této mišny, nesplní micvu . Na druhou stranu – pokud cokoli dalšího kromě těchto částí z oběti zůstane do rána, nejedná se o porušení přikázání.
39) Zlomení kosti pesachové obětiny je zakázáno Tórou (Ex 12:46) a za porušení tohoto zákazu mišna předepisuje trest, jaký běžně za porušení negativních micvot následuje – čtyřicet ran bičem.
40) Porušení jiného zákazu (Ex 12:10) čtyřiceti ranami trestáno není. Podle jednoho výkladu je tomu tak proto, že v tomto případě se věci dají ještě napravit. Podle jiného je tomu tak proto, že bičováním se trestá pouze aktivní porušení zákazu, nikoli pasivní (tj. nedodržení pozitivního přikázání).
41) Ať už z Jeruzaléma nebo z domu, kam byla přinesena z Chrámu za účelem konzumace, neboť jakmile se dostala do domu, kde ji ti, kdo se pro ní zapsali, měli sníst, nesměla se již dostat mimo něj.
42) Ale kost samotnou neodřízne ani neodlomí, neboť tu je zakázáno zlomit.
43) A je tudíž povoleno je jíst.
44) Tak získá zvlášť tu část, která se ven vůbec nedstala, a z té kosti, jejíž část se dostala ven, získá odřezáním maso, které lze konzumovat. Zbytek může vyhodit a zároveň není obava, že by nekdo snědl maso, které by se dostalo „ven“ z domu.
45) Za „zarážku“ lze v tomto případě považovat cokoli, o co se dveře zastaví, když se zavírají – zvýšený práh, schod, veřej atp. Tloušťka stěn se týká i i tak širokých stěn, jako jsou městské či chrámové hradby – dokud je obětina na stěně nebo na hradbách, je „uvnitř“, jakmile by přesáhla do volného prostoru mimo ně, je „venku“.
46) Pokud se někdo zapsal k jedné pesachové oběti u jedné skupiny, je zakázáno jíst zároveň u druhé. V tomto případě dvě skupiny stolovaly ve společné místnosti a každá měla svou pesachovou oběť. Aby nedošlo k jejich promíchání, musí každá skupina v takovém případě sedět otočena jiným směrem. Mišna na druhou stranu dovoluje umístit kotel s horkou vodou na smísení s vínem doprostřed místnosti, i když to může vést k domněnce, že mají společnou pesachovou oběť.
47) Sluha roznášející víno během sederu, může obsluhovat obě skupiny, ale zapsán může být pouze u jedné. Tato opatření, která mišna zmiňuje, byla ustanovená proto, aby bylo zajištěno, že pokud bude obsluhovat druhou skupinu, nesní nic z jejich pesachové oběti, ani se nevystaví podezření od ostatních členů své skupiny.
48) Nevěstě je dovoleno odvrátit svou tvář i od své vlastní skupiny, neboť by jí mohlo být nepříjemné, pokud by měla stolovat před ostatními.