Paraša NASO (Nu 4,21-7,89)

Paraša NASO (Nu 4,21-7,89) 5.00/5 (100.00%) 13 ohodnocení

1 tora5,10
ואיש את קדשיו יהיו איש אשר יתן לכהן לו יהיה – Svaté dary od kohokoli budou jeho, co kdo dá knězi, bude jeho.
Pošetilí lidé si myslí, že majetek, který hromadí ve svých pokladnicích je jejich a naopak majetek (peníze), který vydali, není již jejich. Proto se snaží plnit své pokladnice majetkem, který ne vždy byl nabyt poctivě. Avšak opak je pravdou. Právě majetek, který byl darován na svaté účely – „svaté dary od kohokoli“ a nebo byl darován kněžím a učencům – „co kdo dá knězi“ to je majetek, který mu zůstane navěky – „bude jeho“. Avšak majetek, který si člověk střádá, ba přímo hamouní do své pokladnice a který někdy nemusel být získán poctivým způsobem, ten vůbec není jeho. Během jedné sekundy jej může ztratit. (Podle díla בינה לעתים benátského rabína Azarii ben Efraima Figa, 1579-1647).

6,22-27
Hospodin dále promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k Áronovi a jeho synům: Budete žehnat synům Izraele těmito slovy:
יברכך ה וישמרך
יאר ה פניו אליך ויחונך
ישא ה פניו אליך וישם לך שלום
Ať Hospodin ti žehná a chrání tě.
Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv.
Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
V posledním oddílu Mišny – Teharot (na konci traktátu Ukcin 3:12) čteme: Pravil rabi Šimon ben Chalafta: „Hospodin nenašel lepší nádobu, která by udržela požehnání pro Izrael než je mír. Neboť je řečeno (Ž 29,11): „Hospodin žehná svůj lid pokojem.“ Toto nám také osvětluje svým komentářem zvaným Tosfot-Doplňky pražský rabín Jom Tov Lipmann Heller (1579-1654), když uvádí, že text konce verše je vlastně vysvětlením jeho začátku. Bůh chtěl dát sílu svému lidu. Co učinil? Požehnal mu mírem, neboť všechna požehnání, která jsou na světě nemohou dojít svého naplnění, pokud není mír.

6,24
יברכך ה‘ וישמרך Ať Hospodin ti žehná a chrání tě.
Kněžské požehnání je dvojité a může znít nesrozumitelně, pokud prosíme od Všemohoucího požehnání, proč také ochranu? Logiku v tomto dvojím požehnání vidíme, pokud se požehnání naplní a společenství či člověku se dostane majetku. Vzniká potřeba, aby byl ochráněn před pýchou a zneuživáním tohoto bohatství. Člověk si musí být neustále vědom toho, že jedině díky Božimu požehnání se mu dostalo bohatsví a jakýkoli majetek má, musí ho užívat moudře, nesmí být povýšený a rozhazovařný, ale má projevovat pokornou vděčnost Bohu.
Maimonides píše, že pokud dáváš hladovému chudákovi jídlo, dej mu to nejlepší a nejsladší, pokud dáváš chudákovi šaty, dej mu své nejlepší.
Jednou přišel k rabi Seligmanu Beer Bambergerovi, rabínu Wurzburgu uprostřed studia jeden žebrák a řekl mu, že nutně potřebuje pár bot. Rabbi Bamberger přerušil studium a přinesl mu své nejlepší boty. Jeden ze studentů se ho zeptal, proč mu dal ty nejlepší, nedávno koupené boty, proč mu nedal nějaké starší. Rabín na to odpověděl: „Staré a roztrhané měl, proto jsem mu dal nové a pěkné“.