Jak napsat o Jeruzalému I.

Jak napsat o Jeruzalému I. 4.83/5 (96.67%) 12 ohodnocení

???????????????????????????????Jak napsat o Jeruzalému, aby to bylo něco aspoň maličko nového, objevného? Skoro nemožný úkol. Tedy pár poznámek spíše osobního rázu. Nejprve však základní faktografie. V Izraeli poprvé v životě před půl rokem, letos v lednu a v únoru na tři týdny. Itinerář: Tel Aviv s Jaffou a Herzlíja, pak Jeruzalém, kde nejdéle, odkud posléze výlety do Betléma (pěšky), do Jericha a Bethanie, do Hebronu, do Ein Gedi a na Masadu (autobusy a mikrobusy), pak přes Ramallah do Nabulusu a přes Janin do Galileje do Nazaretu, pak do Haify, kde zase pár dní a odkud další výlety: do Akkonu a přes Nazaret na horu Tábor (pěšky) a dále autobusy a stopem: Tiberias a severní okraj Genezaretského jezera, do Sefadu, zpět do Haify a konečně přes Caesareu a Herzlíju zpět do Tel Avivu.

S sebou tyto knížky: bible v kralickém překladu, Pawel Smoleński: Izrael už se nevznáší, Collins – Lapierre: Ó Jeruzaléme!, Betts – Winter: Israel Handbook (Footprint Travel Guides).

Kontakty: přátelé a známí v Herzlíi, v Jeruzalémě a v Haifě, jejichž pohostinství jsem po pár nocí  využil. Žádní známí mezi izraelskými či palestinskými Araby. Po většinu času odkázán jen sám na sebe.

Předchozí cestovní zkušenosti: nikdy předtím v žádné zemí Blízkého východu, kromě Turecka nikdy dříve v žádné muslimské zemi, ale kromě USA a Kanady z neevropských zemí dvakrát v Indii a jednou v Nepálu.

Co se bezpečnosti týče: dobře jsem si předem v turistickém průvodci přečetl, co se doporučuje a co ne, a v Izraeli jsem se pak svých přátel ještě znovu ptal, co a jak, kam bez problémů ano, kam snad spíše ne: v lednu a v únoru 2014 mi rozhodně nedoporučili jen návštěvu pásma Gazy, stejně by mě tam prý Izraelci ani nepustili – a já tam ani jet nechtěl. Jinak žádné zjevné varování, ovšem ostražitosti nikde není dost. Úředníkům izraelské pasové kontroly se doporučuje říkat, že návštěvník hodlá setrvat JEN v Izraeli, byť návštěvy Palestinské autonomie jsou zcela legální, ostatně je otázka, zda tito úředníci tzv. West Bank považují za součást státu Izrael či ne. Rovněž se nedoporučuje sdělovat těm úředníkům, že bychom měli třeba v úmyslu jet z Izraele do Jordánska, či dokonce do Egypta, což ale také je obojí legální, přičemž o Jordánsku jsem původně uvažoval.

Počasí v lednu a únoru 2014: na cestování poměrně velmi dobré, při středomořském pobřeží dosti teplé, přes den i přes dvacet stupňů, v Judských horách, tedy i v Jeruzalémě, však o dost chladněji, přes den tak maximálně k patnácti stupňům, v noci dost zima, nutnost přitápět si elektrickými kamínky, neboť v mansardě na terase hotýlku Al Arab na ulici Khan-az-Zait v arabské čtvrti starého Jeruzaléma to profukovalo zpod dveří a jednoduchými okny, k ránu taky bývalo jen pár stupňů nad nulou (noc za 50 šekelů: zřejmě nejlevnější ubytování ve městě). Občas pršelo. U Mrtvého moře ale odpoledne i ke třiceti stupňům, bylo to na koupání. V Galilei v únoru pak trochu tepleji než v Jeruzalémě i ve vnitrozemí, odpoledne taky jen na tričko a kraťasy. Ale dny krátké, kolem šesté už nastává noc.

A ještě jedno předeslání: Nechci předstírat, že jsem do Izraele jel zcela nepředpojatý, nestranný, ostatně něco takového snad ani není možné. Již přes dvacet let jsem členem České společnosti přátel Izraele, byť zcela pasivním. Ale rozhodně jsem se během svého pobytu v Izraeli snažil vnímat nepředpojatě vše, s čím jsem se tam setkal, proto jsem byl několikrát i na území Palestinské autonomie, tzv. West Banku, myslím, že zahraniční návštěvník se nemůže vytvořit na Izrael dostatečně objektivní náhled, jestliže se také nepodívá „za zeď“.

 – – –

 První dojmy: kdykoli se podaří v zimě uniknout ze studené Evropy někam víc na jih, je to příjemné, takže na Ben Gurionově letišti první pocity byly trochu shodné s těmi, které jsem měl o rok dříve po příletu na letišti v Dillí.

Tel Aviv z auta (měl jsem to štěstí, že na mě na letišti čekali přátelé, takže první den jsem si opravdu jezdil jako pán) působí jako menší Los Angeles, možná spíše jako Miami, kde jsem ale nikdy nebyl: dálnice, mrakodrapy – místy opravdu nádherné, rozmanité, zejména Azrieli Center. Pak Herzlíja, jež je dnes už spíše jen vzdálenějším severním předměstím Tel Avivu: luxusní středomořské sídliště, vily, rezidence, hotely, oblázková pláž, útesy. Mohlo by to být někde v Itálii, v jižní Francii, ve Španělsku, ale i v USA. Vše maximálně civilizované, pohodlné, komfortní a taky velice drahé, a to i v místních groceries: ty jediné jsou otevřeny (aspoň některé, částečně) i o sobotách, které jinak v Izraeli (ovšem kromě West Banku) nejspíše připomínají neděle v Německu, kde také je téměř vše zavřeno.

Tedy základní ponětí o místních cenách: draho asi jako v Británii, ale kromě hummusu, jistěže skvostné cizrnové pasty, tu není levné vůbec nic. Nejlevnější izraelské pivo, flaška, plechovka, 9 až 10 šekelů (1 šekel byl v lednu 14 cca 5,80 Kč; 1 euro cca 4,70 šekelů), takže za jedno bahno by člověk dal v krámě minimálně 2 eura, to i v Británii lze levněji: ceny v Izraeli se tedy spíše blíží skandinávským, které jsou asi ty na světě vůbec nejvyšší.

Naprosto nejlevnější víno, šábesové, sladké, jsem pak objevil v jeruzalémské ultraortodoxní čtvrti Mea Šearim, asi za 15 šekelů, tedy sedmička za více než 80 Kč, ale daleko běžnější jsou ceny alespoň dvojnásobné. A tak jsem se nedivil, když mi i členové českého diplomatického sboru na druhý den řekli, že v Izraeli jsou víceméně abstinenty. Já se živil během těch tří týdnů převážně oním zajisté znamenitým hummusem (čti „chúmus“), nejlevnějšího bylo tři čtvrtě kila za cca 12 šekelů, což na den jakžtakž stačilo.

Další dojmy: druhý den pěšky po pobřeží do Tel Avivu a až do Jaffy, celkem asi tak 15 – 18 km. Byla právě sobota, což ve vesměs sekulárních pobřežních izraelských městech znamená, že je volný den a že když je hezky, jde se ven. Všude plno lidí, cyklistů, joggingujících, ale i jen normálně chodících, na trávě piknikujících. Jaffa s nádherným výhledem na Tel Aviv je mediteránní pobřežní městečko. Pak další postřehy z Tel Avivu: především jedinečná moderní architektura, přímo učebnice Bauhausu, do toho ty mrakodrapy, supermoderní stavby místní opery, místního muzea, do toho kavárničky, aleje, nejhezčí asi na Rothschildově bulváru, lidé vesměs družní, veselí, spontánní, přátelští, anglicky se lze domluvit celkem všude, občas je slyšet ruština, takže člověk je „jako doma v Praze“, ale „nášich“ je ještě daleko více v Haifě.

Celkově první dojmy: velmi civilizovaná evropská kultura jen trochu víc na jihu. Nikdo si člověka nevšímá, atmosféra kosmopolitní, chudí lidé prakticky žádní, ovšem již zde je to bizarní směsice: Tel Aviv, v bibli „Telabib“, viz Ezechiel 3, 15, znamená doslova „Jarní pahorek“, ale Sokolov takto přeložil německý titul Herzlovy knihy Altneuland (jak zde nevzpomenout na Staronovou synagogu!), podle čehož pak též odvozeno jméno města, dále nejen funkcionalismus Bauhausu a postmoderní mrakodrapy, ale i bizarní uličky třeba ve čtvrti Neve Zedek, svědčící o tom, za jak skromných podmínek Tel Aviv po r. 1909 vznikal; a všude hebrejské nápisy, které známe jen z ghett evropských měst; v Jaffě (též Joppa, Džafa) zbytky chrámu postaveného za Ramsese II; pověst o tom, že odtud vyplul Jonáš, aby unikl příkazu Hospodinovu, ale byl pak spolknut „velrybem mocným“; domek, kde dle Nového zákona v domě koželuhově přenocoval sv. Petr; invaze napoleonské armády v r. 1799, vyvraždění turecké posádky Francouzi, Napoleon zde pak navštěvuje morem nakažené, jak je možno spatřit na Grosově obrazu; dole mešity, zbytky turecké radnice, první silné připomínky, že ještě před sto lety tu všude byla turecká Osmanská říše, do toho památníky na boje z r. 1948, na pláži deska, upomínající na zničení lodi Altalena. Večer člověk nestačí studovat a číst a zjišťovat a odkrývat ty neuvěřitelně spletité a složité historické vrstvy: to už je něco jiného než Miami Beach!

K přepravě v Izraeli: taky dost drahé, např. z Herzlíje do Tel Avivu stojí autobus cca 11 šekelů, minibusy, zde zvané šeruty, tedy obdoba ruských maršrútek, tureckých dolmušů, albánských furgonů či indických „shared rickshaws“, trošku levnější. Vlaky spíš trochu dražší, ale vlakem se vlastně dá jezdit jen podél pobřeží, jel jsem tu nakonec vlakem jen jednou: zpět na Ben Gurionovo letiště z centrálního Tel Avivu. A zase: na West Banku pak vše o dost – dvakrát, ba i třikrát – levnější.

Ještě k prvním dojmům: všude dosti vojska, asi tak jako u nás za bolševika v posádkových městech, ale nejen kluci, ale i holky, často ozbrojení, přes rameno přehozený samopal, prostě okamžitě připravení na všechno.