Děti z Ašdodu

Děti z Ašdodu 5.00/5 (100.00%) 16 ohodnocení

spojene-ruce Konflikt v Gaze snad aspoň na čas utichl. Bez ohledu na jeho tragiku, s níž zasáhl do osudů tisíců na obou stranách včetně ztrát nejtěžších, ztrát na životech, na jeho okraji se odehrály i příběhy jiné, svědčící o sounáležitosti, pochopení, obětavosti a nezištnosti. Povězme si o jednom z nich.

Na počátku byl – dopis. Dopis z Izraele jedenáctileté dcerky manželů Gerloffových (Johann Gerloff, německý evangelický teolog a novinář, dlouhodobě se věnující Izraeli a Blízkému východu, studoval i v Praze a působil v ICEJ). „… Zatím co Vy jste si užívali prázdnin,“ píše malá Krist svým přátelům, „musely jsme my děti v Izraeli být neustále připraveny utíkat do krytu… Mám strach. Mám strach o kamarády, o svoje zvířátka, naše vojáky, o všechny. … Tak rádi bychom se v létě dostali k moři. Jenže rakety padají i na Aškelon, Ašdod, Tel Aviv….Velice by mne potěšilo, kdybyste se za nás modlili. Abychom přečkali tuto těžkou dobu, aby rakety nezpůsobily žádnou škodu a aby se naši vojáci – naši bratři, tatínkové a strýčkové – vrátili z války zdrávi a nezranění, aby naše vláda moudře reagovala a stejně tak Palestinci …“

Modlitby zřejmě dopadly na úrodnou půdu, ale zejména se jich uchopily ochotné hlavy a paže v Izraeli i v ČR. Dopis totiž spustil lavinu horečné činnosti desítek dobrovolníků (a stovek dárců), na jejímž konci byl snový prázdninový výlet skupiny dětí z raketami ostřelovaného Ašdodu . Výběr asi nebyl jednoduchý, ale cílová skupina nemohla být zvolena symboličtěji. „Osadníci“ z dětské a mládežnické vesničky Neve Galim (Dobrá cesta), založené v roce 1977 uprostřed města a určené pro péči o děti z problematických nebo neúplných rodin. Výchovný model střediska kombinuje náš systém SOS vesniček (život v širších rodinách s „tetami“) a denní docházku těch, kteří mají trvalý kontakt s biologickými rodiči. Ašdodské centrum je součástí celonárodního projektu HaMiFal, sítě dětských vesniček pod heslem „Domov mimo domov“, jehož cílem je naplnit biblické – každé dítě přináší na svět své vlastní požehnání. Dětem je věnována všestranná péče, počínaje školní výukou, psychologickým poradenstvím, zájmovou činností, a končí až jejich vstupem do samostatného života. A i poté, po službě v armádě, se mnozí vracejí do svého, začasté jediného domova.

Ale zpátky k „Deseti dnům“, které neotřásly světem (John Reed snad promine parafrázi), ale naplnily nevšedními zážitky kučeravé, punkové i nakadeřené hlavičky izraelské drobotiny, hrající všemi odstíny pleti, co jich jen „Colours of Israel“ zná. Začal to „hukot“ na izraelském ministerstvu školství a vnitra, shánění pasů od rodičů, někdy nedohledatelných, několikrát změněný termín odletu a s tím spojená i nutná improvizace, rušení již připraveného programu a vymýšlení nového. Ale nakonec na pražském letišti vystupuje z linky El Al třicet sabras, z toho 12 děvčat, tři vedoucí, v jejich čele ředitel vesničky Danny Toura (ten kvůli doprovodu odřekl i dlouho plánovanou oslavu vlastních padesátin, ale určitě nelitoval) a – last but not least – 52 objemných kufrů, sotva je všechny přistavený autobus pojmul. Jak se ukázalo později, v kufrech bylo skoro všechno, košer potraviny, hudební nástroje i zvuková aparatura pro soubor, chyběly jen spacáky, holinky, deštníky a pláštěnky, ale nepředbíhejme… No a pak už se roztočil kolotoč akcí.

Hostiteli na české straně a hlavními organizátory byli dobrovolníci z církve Křesťanské společenství, zejména z jejího ostravského sboru. Zahřívací kolo proběhlo po příletu v Praze, včetně obědu poskytnutého laskavostí pražské Židovské obce. Po dvou dnech následoval přesun na vodáckou Sázavu. Detaily vynechme (jako instruktáž, co je kánoe, záchranná vesta a pádlo), situaci ilustrovala následující epizoda. „Jak je dostanete přes řeku?“, dumal jeden štamgast z přilehlé hospůdky Bayerka. „Možná přejdou po hladině, jeden z nich už to kdysi dokázal!“, zněla odpověď zasvěceného doprovodu. Ale vše skončilo šťastně, bez mimořádných událostí, jak dosvědčuje i následující foto, které bychom mohli nazvat „Malí izraelští Šošoni po průjezdu šlajsnou“.

sosoni

Jenže časový plán se neúprosně bortil, místo dvou dnů na řece počasí zavelelo zpět na suchou zemi do letního tábora „Pod Vlčí skálou“ v Moravském krasu, jehož vstupní bráně vévodily výsostné vlajky dočasných obyvatel.

vlajky

Tam spolu s českými kamarády zažili ašdodští klasický táborácký program: stany, celty, rozcvičky, sportování, táborák, kytara a chvalozpěvy. Neobvyklým táborníkům přišla k chuti i domácí kuchyně pod plachtou, přizpůsobená tak, že železné zásoby z kufrů ani nemusely příliš putovat ven. A protože hosté nebyli jen tak ledajací, ale sami ze souboru s taneční a pěveckou částí (viz shora zmíněná zavazadla), odvděčili se jeden den i vlastním koncertem. V jeho úvodu Danny představil skupinu, s kterou přijeli z dětské vesničky v Ašdodu, a mimo jiné řekl: „Tyto děti, kdyby se nedostaly sem, nemají šanci se podívat jinam“, narážeje tím zřetelně na postoj řady evropských států a veřejností k Izraeli a na tak rozdílnou atmosféru v naší republice. V následujících dnech, které zbývaly do desatera, stihly děti ještě leccos. Ostravu hornickou i sídlištní, výlet na beskydský Soláň s košer buřty z jehněčího a před odjezdem ještě jednou Prahu. Jeden den se však trochu vymykal. Zcela spontánně a mimo plán se uskutečnil jednodenní zájezd ze základny v Ostravě do polské Osvětimi. Průvodci po nejhrůznějším vyhlazovacím táboře nacistické Třetí říše, místě kde bylo zavražděno, kromě jiných, přes milion Židů z celé Evropy, se uvolili být manželé W., sami přeživší holocaust, kteří měli možnost shlédnout předchozí koncert a tam přeskočila jiskra nápadu. Nápadu, který se všem účastníkům hluboce vryl do paměti. Ani otřesné počasí nezabránilo izraelské výpravě uspořádat před ruinami krematorií krátkou ceremonii. Následující foto zachycuje celou skupinu před dobytčákem, jímž byl přepravován lidský náklad na rampu smrti v Osvětimi – Birkenau (stejný je umístěn v jeruzalémském muzeu holocaustau Jad Vašem) .

vagon

Ale nadešel den desátý a s ním odlet celé skupiny zpět do Eretzu Zcela vyčerpaní ale šťastní pořadatelé se konečně mohli vyspat a vzpamatovat se po „dovolené“, z níž už nic nezbylo na vlastní relaxaci. Ale ten pocit radosti pro jiné byl jim největší odměnou. Komu? Všechny ani nelze vyjmenovat, tak aspoň kolektivně připomeňme 42. přední hlídku Royal Rangers Ostrava (Královských jezdců – Ve všem děláme druhým, co chci aby oni dělali mně) v čele s Markem Bužgou, jinak též druhým pastorem a členem staršovstva ostravského sboru, a mnoho, mnoho dalších.

spojene-ruce

Těm všem dík za spojené dětské ruce.

Na počátku byl dopis, ocitujme i jeho na závěr: „Věřím, že přijde mír. Zpíváme o tom spoustu písní“. Snad bude malá Krist dobrou prorokyní. Kdy konečně?

 

Petr Weber, září 2014
(informace a foto Marek Bužga, www.hamifal.org.il, www.kaes.cz)