Fatální slepota před čirým zlem – projev ministra financí Jaira Lapida v Berlíně

Fatální slepota před čirým zlem – projev ministra financí Jaira Lapida v Berlíně 4.89/5 (97.82%) 110 ohodnocení

F130715MA41-e1374057675325Izraelský ministr financí Yair Lapid pronesl 20. srpna 2014 na stanici Grunewald berlínské S-Bahn u památníku deportace více než 50 000 berlínských Židů do koncentračních táborů tento projev (viz video na konci překladu):

Holocaust v nás všech vyvolává stejnou otázku: co bych byl býval učinil já. Co bych dělal jako Žid v Berlíně roku 1933, když Hitler přišel k moci? Utekl bych ? Prodal bych svůj dům, svůj obchod? Vytáhl bych své děti ze školy uprostřed školního roku? Anebo bych si řekl, to pomine, to je jen mžikové šílenství. Hitler říká toto vše jen proto, že je politik a chce být zvolen. Ano, je to antisemita, ale kdo dnes není. Přečkali jsme už horší pohromy. Lépe vyčkat, sklonit hlavu, však to přejde.

Co bych dělal jako Němec v Berlíně 18. října 1941, když od tohoto nástupiště odrazil první vlak směrem na východ a v něm 1013 Židů, dětí, žen, starců, všichni odsouzeni na smrt.

Neptám se, co bych dělal jako nacista, ale co bych učinil jako počestný německý občan, který právě čeká na svůj vlak na sousedním nástupišti. A co bych dělal jako muž v mém věku, s třemi dětmi, které právě mám. Jako člověk, který vštěpuje svým dětem základní pravidla slušného chování, úcty k životu a respektování druhých. Byl bych mlčel? Protestoval bych? Stal bych se jedním z nemnohých Berlíňanů, kteří se zapojili do podzemního protinacistického odboje nebo bych se zařadil do většinového davu těch, kteří nadále žili normální život a tvářili se, jakoby se nic nestalo.

A co kdybych byl býval jedním z těch 1013 Židů v onom vlaku? Nasedl bych do něj? Ukryl bych mou 18letou dceru do severních lesů? Řekl bych mým dvěma synům, ať bojují až do konce? Zahodil bych mé transportní zavazadlo a prchl bych? Nebo bych napadl stráže v černých uniformách a zahynul ve cti, rychlý konec namísto pomalého umírání hladem a mučením?

Myslím, že znám odpověď. Myslím, že ji znáte i vy.

Nikdo z těch 1013 transportovaných na smrt se nevzepřel strážím. Nikdo z nich a nikdo z desítek tisíc, kteří je následovali ze stejného místa stejným směrem. Neučinil tak ani můj dědeček, Bela Lampel, když jej německý voják vytáhl z jeho domu v pozdních nočních hodinách 18. března 1941. „Prosím vás“, vzlykala moje prababička Hermina před oním vojákem. Padla na kolena a objímala jeho holinky, „Prosím vás, vždyť i vy máte matku“. Voják ani nehnul brvou. Netušil, že ukryt pod peřinou jej z postele pozoruje můj otec. Třináctiletý chlapec, který se přes noc stal mužem.

Proč se nebránili a nebojovali? Tato otázka mne neustále pronásleduje. S touto otázkou se potýká židovský národ od okamžiku, kdy poslední transport odjel do Osvětimi. Odpověď – jediná možná odpověď – je: oni nevěřili v absolutní zlo.

Věděli samozřejmě, že na světě existují špatní lidé, ale nevěřili v totální zlo, organizované zlo, zlo neznající slitování nebo váhavost, chladné zlo, které na ně patřilo, ale ani na okamžik v nich nerozpoznávalo lidské bytosti.

Podle jejich vrahů nebyli lidmi. Nebyli to matky ani otcové, nebyly to děti kohokoliv. Podle jejich vrahů nikdy neoslavovali narození potomka, nikdy se nezamilovali, nikdy nešli ve dvě hodiny ráno vyvenčit svého starého psa, nikdy se nesmáli a neplakali při sledování poslední komedie Maxe Ehrlicha.

Takový postoj potřebujete k vraždě druhého. Musíte být přesvědčeni, že to vlastně vůbec není člověk. Když vrazi sledovali lidi, kteří právě byli vypravováni z nástupiště na jejich poslední cestu, neviděli v nich židovské rodiče. Byli to jenom Židé. Nebyli to židovští básníci, židovští hudebníci, byli to jenom Židé. Nebyl to pan Braun nebo paní Schwartzová, byli to jenom Židé.

Destrukce počíná destrukcí identity. Není překvapující, že první, co bylo provedeno po příjezdu do Osvětimi, bylo vytetování čísla na předloktí. Je těžké zavraždit Rebeccu Grunwaldovou, osmnáctiletou krasavici s dlouhými vlasy a romantickým vzhledem. Ale je snadné to učinit s číslem 7762. A přitom je to tatáž osoba.

O sedmdesát pět let později víme více? Rozumíme více?

Holocaust vystavil Izrael dvojí výzvě.

První, čemu nás naučil, že musíme přežít za každou cenu, že se musíme být schopni bránit za každou cenu. Nákladní vlaky s Židy již neodjedou z žádného nástupiště nikde na světě. Bezpečnost Státu Izrael a jeho občanů musí navždy být pouze v našich rukou. Máme přátele, i zde stojím mezi nimi. Nové Německo prokázalo své přátelství k Izraeli opakovaně, ale my nemůžeme a nesmíme spoléhat na nikoho jiného než na sebe sama.

Druhé poučení z holocaustu je, že bez ohledu na okolnosti musíme zůstat morálními lidmi. Lidskou morálku nelze posuzovat v časech, kdy je vše v pořádku, projeví se až v okamžiku, kdy jsme schopni vnímat utrpení druhých, i kdybychom měli mnoho důvodů zabývat se pouze utrpením vlastním.

Holocaust nemůže být srovnáván a nesmí být srovnáván s ničím v dějinách lidstva. Jak prohlásil K. Zetnik, přeživší Osvětim, „holocaust není z tohoto světa“. Nesmíme srovnávat, ale musíme si být vždy vědomi lekce, která nám byla uštědřena.

Válka, ve které dnes bojujeme, která asi bude pokračovat a v níž – ať to chce či nikoliv – je účasten i ostatní civilizovaný svět, tato dvě poučení z holocaustu staví vzájemně proti sobě.

Potřeba přežít nás učí udeřit tvrdě, abychom bránili sami sebe.

Potřeba zachování morálky, byť i okolnosti byly nemorální, nás učí minimalizovat lidské utrpení, jak je to jen možné.

Test naší morálky neprobíhá ve sterilním prostředí laboratoře nebo na stránkách filosofických traktátů. V minulých týdnech naše morálka byla vystavena těžké zkoušce v tvrdých bojích. Tisíce raket bylo odpáleno proti našim občanům a ozbrojení teroristé kopali tunely k našim školkám s cílem zabít nebo unést naše děti. Každý, kdo nás kritizuje, ať si položí prostou otázku: „Co bych učinil já, když by někdo vrazil do školní budovy s mými dětmi se samopalem v ruce a začal střílet?“

Hamás, v konfrontaci s námi, chce zabíjet Židy. Mladé nebo staré, muže či ženy, vojáky i civilisty. Nerozlišují mezi nimi, protože nás nepovažují za lidi. Jsme Židé a to je dostatečně pádný důvod, abychom byli vražděni.

Zkouškou naší morálky, právě za těchto okolností, je, zda dokážeme nadále rozlišovat mezi nepřáteli a nevinnými. Každé dítě, které zemře v Gaze, je rána do mého srdce. To není Hamás, to není nepřítel, to je právě a jen dítě.

Proto je Izrael první zemí v dějinách vojenských střetů, která předem informuje svého protivníka kdy a kde udeří, aby se tak zamezilo ztrátám mezi civilisty. Izrael je jedinou zemí, která posílá potraviny a léky svému nepříteli, zatím co boje pokračují. Izrael je jedinou zemí, jehož vojenští piloti přeruší misi, protože v cílové oblasti se vyskytují civilisté. A nehledě na to vše, umírají děti. A děti umírat nemají.

Zde v Evropě a leckde jinde ve světě lidé sedí doma v pohodlných křeslech, sledují televizní zpravodajství a vyčítají nám, že jsme ve zkoušce neobstáli. Proč? Protože v Gaze prý lidé trpí více. Oni ale nechápou – nebo nechtějí chápat – že utrpení obyvatel Gazy je hlavní nástroj a trumf zlověstného, proti nám stojícího zla. Když jim vysvětlujeme, trpělivě a neustále, že Hamás využívá děti v Gaze jako lidské štíty, že Hamás je zcela záměrně vysílá do palebných linií, aby byly usmrcovány, že Hamás obětuje mladé životy, aby vítězil ve své propagandistické válce, tito lidé nám nevěří. Proč? Prostě proto, že nemohou uvěřit, že by lidské bytosti, lidé, kteří vypadají jako oni a kteří mluví jako oni, že by tyto zdánlivě zcela normální lidské bytosti byly schopné podobného chování. Protože dobří lidé vždy odmítají připustit a uznat totální zlo, a když tak konečně učiní, je pozdě.

Znovu a stále se tážeme sami sebe, proč lidé ve světě dávají přednost obviněním proti nám, i když fakta jasně svědčí o opaku. Na této zemi fanatičtí muslimové masakrují jiné muslimy. V Sýrii, Iráku, Lýbii, v Nigerii, tam všude je zabito více dětí za týden než v Gaze zemřelo za desetiletí. Každý týden jsou na podobných místech zeměkoule znásilňovány ženy, popravováni homosexuálové a uřezávány hlavy křesťanům. Světová veřejnost tomu přihlíží, vyjadřuje zdvořilé a opatrné odsouzení, a v zápětí se s nepochopitelnou posedlostí vrhá s obviněními na Izrael, který bojuje za životy svých občanů.

Částečně tento kritický postoj vyvěrá z antisemitismu. Tato odporná hydra opět zdvihá svoji hlavu. Těm, kteří zastávají podobný názor, říkáme: budeme proti vám bojovat všude. Minuly časy, kdy Židé před vámi prchali. Nebudeme mlčky přihlížet antisemitismu a očekáváme, že každá vláda v každé zemi bude stát po našem boku a bude bojovat proti tomuto zlu společně s námi.

Jiní kritici, kteří se možná ve vlastních očích považují za lépe informované, nás obviňují „pouze“ za to, co se děje v Gaze, a to proto, že ví, že my jsme jediní, kdo jim naslouchají. Dávají přednost soustředěnému hněvu vůči nám nikoliv kvůli tomu, že bychom pošlapávali lidské hodnoty, jak činí Hamás, ale právě proto, že je ctíme. Máme soucit se slabými, uznáváme racionální postupy, chráníme gaye a lesbičky, dbáme na práva žen, zaručujeme svobodu vyznání a svobodu projevu.

Nebuďme pošetilí a lehkovážní. Zlo je zde. Obklopuje nás všude. Snaží se nás zranit. Fundamentalistický islám je nejkrajnější zlo, a podobně jako zla, která jej předcházela, se naučil využívat všechny naše nástroje proti nám samým. Naše televizní kamery, naše mezinárodní organizace, naše vyšetřovací komise, náš právní systém. Tak jako teroristé používají rakety a sebevražedné atentátníky, zlo využívá naši neschopnost pochopit a přijmout, že by někdo obětoval děti z vlastního národa jen aby vyvolal působivý a podporující titulek v novinách nebo oči drásající fotografii tamtéž.

Zde, z tohoto místa, říkám otevřeně, že vůdci Hamásu, této proti západní antisemitské organizace, se nemohou cítit bezpečně, pokud jejich terčem jsou nadále nevinní civilisté. Tak, jak by činil kterýkoliv evropský státník, tak jak Spojené státy naložily s Osamou bin Ladinem, tak budeme stíhat každého vůdce Hamásu.

To je to zlo, s kterým jsme všichni konfrontováni, a Izrael je v první linii. Evropa si musí uvědomit, pokud nám se toto zlo nepodaří zastavit, dostihne i vás. Musíme učinit všechno myslitelné, abychom zabránili utrpení a smrti nevinných. Ale stojíme na správném místě a z něj oslovujeme celý svět: do toho vlaku už nikdy nenasedneme. Ubráníme se před absolutním zlem

Děkuji vám

 

Z anglického originálu publikovaného v Times of Israel  přeložil Petr Weber, září 2014

4 komentáře u „Fatální slepota před čirým zlem – projev ministra financí Jaira Lapida v Berlíně“

  1. Ano, totální zlo nazývám ďáblem, satanem. To se může zdát fanatické nebo bláznivé. Nejsem ale sám, díky Bohu! NAZÝVÁ HO TAK I MOJE BIBLE. Proto s ním bojuji již více než 30 let. S ďáblem v sobě, nekompromisně, s ďáblem v bližních – s láskou, pokud to dokážu. „Bože, odpusť jim jejich zaslepenost, oni netuší, co činí. Prosím, nesuďte, neboť jakým soudem vy soudíte, tímtéž budete i vy odsouzeni NEJVYŠŠÍM SOUDCEM. 😐

  2. Od známých z Izraele ze života … Hamas se rozhodl poslat dar prezidentu Izraele. Poslali mu propracovaný box s obálkou.

    Prezident otevřel krabici a zjistil, že obsahem je … hovno. Otevřel obálku a tam našel věnování: „To je pro vás a vaše lidi od vůdců Hamasu!“

    Izraelský prezident, moudrý a zkušený člověk, se rozhodl dar oplatit a poslal také krásnou krabičku s obálkou.

    Vůdcové Hamasu byli velmi překvapeni a balíček otevírali velmi opatrně v obavě, že by mohl obsahovat bombu. Zjistili, že obsahuje malý čip, který je dobíjený sluneční energi, má vnitřní 1800 TeraByte paměť a 3D holografické zobrazovací zařízení, použítelný v mobilních telefonech, tabletech, noteboocích, s nápisem Made in Israel.

    Vůdcové Hamasu byli tímto nádherným darem překvapeni, než si přečetli vzkaz:

    „Každý vůdce dává to nejlepší, co jsou jeho lidé schopni vyprodukovat“ 😛

  3. כָּל הַכָּבוֹד

    K tomu poznamenávám:

    Ačkoliv v oněch dobách bylo ještě relativně KAM utéci, nikdo z tehdejších židovských občanů se tak nerozhodl. Jednak proto, že skutečně nikdo nemohl očekávat takový rozsah genocidy a jednak proto, že s tak masivní genocidou neměl nikdo historické zkušenosti.

    Dnes bych se rozhodně uvolil evakuovat a prchat, protože zde již existuje precedens a pokud se ne této planetě odehrála Šoa, může se odehrát všechno….. Avšak v dnešních dobách NENÍ KAM prchat. A to ani do Antarktidy, ani na Saharu. Zjednodušeně řečeno: paradoxně tehdy bylo kam prchnout, avšak lidé se zdráhali – dnes, kdy už není kam prchnout, lidé prchají prakticky při každém výraznějším konfliktu.

    Karty jsou dnes teritoriálně rozdány, civilizovaná území jsou přeplněna a přecpána, navíc efektivně chráněna anti-imigračními opatřeními, řídce obydlená území jsou exploatována jasně definovanými vlastníky a navíc – k dispozici jsou zbraně globálního rozsahu, která každý azyl činí iluzorním.

    Jestliže tehdy šlo problém řešit extenzivně, v dnešní době je nutno problém řešit intenzivně. T.j. držet území, které je nutno bránit jak systémem mezinárodně právním, diplomatickým a politicko-strategickým, ale též systémem faktické obrany, vyznačující se vysokým stupněm odstrašujícího efektu v případě napadení – jakési obrany, která už přestala být obranou, a stala se jakousi šermířskou ripostou (odbodem). Obrany, řízené doktrínou akcí nikoliv na vlastním území, nýbrž akcí na území agresora. Doktrínou, danou dvojím poučením z Šoa, jak se o něm zmínil Jair:
    1. přežít za každou cenu, být schopni se bránit za každou cenu – potřeba přežít nás učí udeřit tvrdě, abychom bránili sami sebe.
    2. bez ohledu na okolnosti zůstat morálními lidmi (morální kodex CAHALu).

    Prevencí rozrůstání zla je umět ho rozeznat. Definovat zlo. A pak citlivě, selektivně, ale důrazně udeřit.

Komentáře nejsou povoleny.