Jak napsat o Jeruzalému – celý text

Jak napsat o Jeruzalému – celý text 5.00/5 (100.00%) 13 ohodnocení

IMG_5714Jak napsat o Jeruzalému, aby to bylo něco aspoň maličko nového, objevného? Skoro nemožný úkol. Tedy pár poznámek spíše osobního rázu. Nejprve však základní faktografie.

V Izraeli poprvé v životě před půl rokem, letos v lednu a v únoru na tři týdny. Itinerář: Tel Aviv s Jaffou a Herzlíja, pak Jeruzalém, kde nejdéle, odkud posléze výlety do Betléma (pěšky), do Jericha a Bethanie, do Hebronu, do Ein Gedi a na Masadu (autobusy a mikrobusy), pak přes Ramallah do Nabulusu a přes Janin do Galileje do Nazaretu, pak do Haify, kde zase pár dní a odkud další výlety: do Akkonu a přes Nazaret na horu Tábor (pěšky) a dále autobusy a stopem: Tiberias a severní okraj Genezaretského jezera, do Sefadu, zpět do Haify a konečně přes Caesareu a Herzlíju zpět do Tel Avivu.

S sebou tyto knížky: bible v kralickém překladu, Pawel Smoleński: Izrael už se nevznáší, Collins – Lapierre: Ó Jeruzaléme!, Betts – Winter: Israel Handbook (Footprint Travel Guides).

Kontakty: přátelé a známí v Herzlíi, v Jeruzalémě a v Haifě, jejichž pohostinství jsem po pár nocí (zejména v Haifě) využil. Žádní známí mezi izraelskými či palestinskými Araby. Po většinu času odkázán jen sám na sebe.

Předchozí cestovní zkušenosti: nikdy předtím v žádné zemí Blízkého východu, kromě Turecka nikdy dříve v žádné muslimské zemi, ale kromě USA a Kanady z neevropských zemí dvakrát v Indii a jednou v Nepálu.

Co se bezpečnosti týče: dobře jsem si předem v turistickém průvodci přečetl, co se doporučuje a co ne, a v Izraeli jsem se pak svých přátel ještě znovu ptal, co a jak, kam bez problémů ano, kam snad spíše ne: v lednu a v únoru 2014 mi rozhodně nedoporučili jen návštěvu pásma Gazy, stejně by mě tam prý Izraelci ani nepustili – a já tam ani jet nechtěl. Jinak žádné zjevné varování, ovšem ostražitosti nikde není dost. Úředníkům izraelské pasové kontroly se doporučuje říkat, že návštěvník hodlá setrvat JEN v Izraeli, byť návštěvy Palestinské autonomie jsou zcela legální, ostatně je otázka, zda tito úředníci tzv. West Bank považují za součást státu Izrael či ne. Rovněž se nedoporučuje sdělovat těm úředníkům, že bychom měli třeba v úmyslu jet z Izraele do Jordánska, či dokonce do Egypta, což ale také je obojí legální, přičemž o Jordánsku jsem původně uvažoval.

Počasí v lednu a únoru 2014: na cestování poměrně velmi dobré, při středomořském pobřeží dosti teplé, přes den i přes dvacet stupňů, v Judských horách, tedy i v Jeruzalémě, však o dost chladněji, přes den tak maximálně k patnácti stupňům, v noci dost zima, nutnost přitápět si elektrickými kamínky, neboť v mansardě na terase hotýlku Al Arab na ulici Khan-az-Zait v arabské čtvrti starého Jeruzaléma to profukovalo zpod dveří a jednoduchými okny, k ránu taky bývalo jen pár stupňů nad nulou (noc za 50 šekelů: zřejmě nejlevnější ubytování ve městě). Občas pršelo. U Mrtvého moře ale odpoledne i ke třiceti stupňům, bylo to na koupání. V Galilei v únoru pak trochu tepleji než v Jeruzalémě i ve vnitrozemí, odpoledne taky jen na tričko a kraťasy. Ale dny krátké, kolem šesté už nastává noc.

A ještě jedno předeslání: Nechci předstírat, že jsem do Izraele jel zcela nepředpojatý, nestranný, ostatně něco takového snad ani není možné. Již přes dvacet let jsem členem České společnosti přátel Izraele, byť zcela pasivním. Ale rozhodně jsem se během svého pobytu v Izraeli snažil vnímat nepředpojatě vše, s čím jsem se tam setkal, proto jsem byl několikrát i na území Palestinské autonomie, tzv. West Banku, myslím, že zahraniční návštěvník se nemůže vytvořit na Izrael dostatečně objektivní náhled, jestliže se také nepodívá „za zeď“.

– – –

První dojmy: kdykoli se podaří v zimě uniknout ze studené Evropy někam víc na jih, je to příjemné, takže na Ben Gurionově letišti první pocity byly trochu shodné s těmi, které jsem měl o rok dříve po příletu na letišti v Dillí.

Tel Aviv z auta (měl jsem to štěstí, že na mě na letišti čekali přátelé, takže první den jsem si opravdu jezdil jako pán) působí jako menší Los Angeles, možná spíše jako Miami, kde jsem ale nikdy nebyl: dálnice, mrakodrapy – místy opravdu nádherné, rozmanité, zejména Azrieli Center. Pak Herzlíja, jež je dnes už spíše jen vzdálenějším severním předměstím Tel Avivu: luxusní středomořské sídliště, vily, rezidence, hotely, oblázková pláž, útesy. Mohlo by to být někde v Itálii, v jižní Francii, ve Španělsku, ale i v USA. Vše maximálně civilizované, pohodlné, komfortní a taky velice drahé, a to i v místních groceries: ty jediné jsou otevřeny (aspoň některé, částečně) i o sobotách, které jinak v Izraeli (ovšem kromě West Banku) nejspíše připomínají neděle v Německu, kde také je téměř vše zavřeno.

Tedy základní ponětí o místních cenách: draho asi jako v Británii, ale kromě hummusu, jistěže skvostné cizrnové pasty, tu není levné vůbec nic. Nejlevnější izraelské pivo, flaška, plechovka, 9 až 10 šekelů (1 šekel byl v lednu 14 cca 5,80 Kč; 1 euro cca 4,70 šekelů), takže za jedno bahno by člověk dal v krámě minimálně 2 eura, to i v Británii lze levněji: ceny v Izraeli se tedy spíše blíží skandinávským, které jsou asi ty na světě vůbec nejvyšší.

Naprosto nejlevnější víno, šábesové, sladké, jsem pak objevil v jeruzalémské ultraortodoxní čtvrti Mea Šearim, asi za 15 šekelů, tedy sedmička za více než 80 Kč, ale daleko běžnější jsou ceny alespoň dvojnásobné. A tak jsem se nedivil, když mi i členové českého diplomatického sboru na druhý den řekli, že v Izraeli jsou víceméně abstinenty. Já se živil během těch tří týdnů převážně oním zajisté znamenitým hummusem (čti „chúmus“), nejlevnějšího bylo tři čtvrtě kila za cca 12 šekelů, což na den jakžtakž stačilo.

Další dojmy: druhý den pěšky po pobřeží do Tel Avivu a až do Jaffy, celkem asi tak 15 – 18 km. Byla právě sobota, což ve vesměs sekulárních pobřežních izraelských městech znamená, že je volný den a že když je hezky, jde se ven. Všude plno lidí, cyklistů, joggingujících, ale i jen normálně chodících, na trávě piknikujících. Jaffa s nádherným výhledem na Tel Aviv je mediteránní pobřežní městečko. Pak další postřehy z Tel Avivu: především jedinečná moderní architektura, přímo učebnice Bauhausu, do toho ty mrakodrapy, supermoderní stavby místní opery, místního muzea, do toho kavárničky, aleje, nejhezčí asi na Rothschildově bulváru, lidé vesměs družní, veselí, spontánní, přátelští, anglicky se lze domluvit celkem všude, občas je slyšet ruština, takže člověk je „jako doma v Praze“, ale „nášich“ je ještě daleko více v Haifě.

Celkově první dojmy: velmi civilizovaná evropská kultura jen trochu víc na jihu. Nikdo si člověka nevšímá, atmosféra kosmopolitní, chudí lidé prakticky žádní, ovšem již zde je to bizarní směsice: Tel Aviv, v bibli „Telabib“, viz Ezechiel 3, 15, znamená doslova „Jarní pahorek“, ale Sokolov takto přeložil německý titul Herzlovy knihy Altneuland (jak zde nevzpomenout na Staronovou synagogu!), podle čehož pak též odvozeno jméno města, dále nejen funkcionalismus Bauhausu a postmoderní mrakodrapy, ale i bizarní uličky třeba ve čtvrti Neve Zedek, svědčící o tom, za jak skromných podmínek Tel Aviv po r. 1909 vznikal; a všude hebrejské nápisy, které známe jen z ghett evropských měst; v Jaffě (též Joppa, Džafa) zbytky chrámu postaveného za Ramsese II; pověst o tom, že odtud vyplul Jonáš, aby unikl příkazu Hospodinovu, ale byl pak spolknut „velrybem mocným“; domek, kde dle Nového zákona v domě koželuhově přenocoval sv. Petr; invaze napoleonské armády v r. 1799, vyvraždění turecké posádky Francouzi, Napoleon zde pak navštěvuje morem nakažené, jak je možno spatřit na Grosově obrazu; dole mešity, zbytky turecké radnice, první silné připomínky, že ještě před sto lety tu všude byla turecká Osmanská říše, do toho památníky na boje z r. 1948, na pláži deska, upomínající na zničení lodi Altalena. Večer člověk nestačí studovat a číst a zjišťovat a odkrývat ty neuvěřitelně spletité a složité historické vrstvy: to už je něco jiného než Miami Beach!

K přepravě v Izraeli: taky dost drahé, např. z Herzlíje do Tel Avivu stojí autobus cca 11 šekelů, minibusy, zde zvané šeruty, tedy obdoba ruských maršrútek, tureckých dolmušů, albánských furgonů či indických „shared rickshaws“, trošku levnější. Vlaky spíš trochu dražší, ale vlakem se vlastně dá jezdit jen podél pobřeží, jel jsem tu nakonec vlakem jen jednou: zpět na Ben Gurionovo letiště z centrálního Tel Avivu. A zase: na West Banku pak vše o dost – dvakrát, ba i třikrát – levnější.

Ještě k prvním dojmům: všude dosti vojska, asi tak jako u nás za bolševika v posádkových městech, ale nejen kluci, ale i holky, často ozbrojení, přes rameno přehozený samopal, prostě okamžitě připravení na všechno.

Tel Aviv – a podobně i ostatní pobřežní města – je jistě zajímavý, ale v Izraeli je jistěže hlavním magnetem Jeruzalém.

Do Svatého města jsem přijel šerutem 29. ledna 14 kolem jedenácté dopoledne. Už jen cesta sem od středomořského pobřeží je fantastická, a to člověk ani nemusí vědět, co všechno se odehrávalo na místech, jimiž projíždí, jaké strašné boje třeba probíhaly u Latrunu v letech 1947-48. Dálnice postupně stoupá do hor, a když jsou hřebeny překonány, je před námi Jeruzalém, jehož západní předměstí už jsou dosti roztahaná, od centra vzdálená. A pak dolů Jaffskou ulicí ke Starému městu.

Právě to, co si člověk jen velmi těžko dokáže představit, byť byl četl tuny knížek o Jeruzalému, je jeho jedinečná poloha uprostřed hor. Mně to trochu připomnělo snad jen Kathmandu, které však je skoro v rovině, ovšem obklopené horami mnohonásobně vyššími, než jsou zdejší. Sám starý Jeruzalém je na kopci (původně tu těch vyvýšenin bylo více, ale ty už místy překryla architektura), obklopeném dvěma věhlasnými údolími, tedy Ge Hinom neboli „Gehennou“ na západě a jihu, kdežto na východě je to Kidron čili Yehosafat, kde mají všichni lidé jednou vstát z mrtvých. Ale kromě jihovýchodu, kde se obě údolí spojují v jedno, a to pak prudce klesá mnoho set metrů k Mrtvému moři, je jeruzalémská vyvýšenina, tedy vlastně chrámová hora Mória, případně Sión v širším slova smyslu, k nimž lze počítat i dnes již vrstvami překrytý pahorek Ofel, obklopena ještě vyššími kopci: z východu Olivetskou horou s vrcholem zvaným Nob, jejíž severní hřeben tvoří hora Skopus a jižní pak hora Pohoršení (viz Králů, 2, 13-14); ze západu a severozápadu kopci pokrytými zástavbou „Nového Jeruzaléma“, tedy nového židovského města, které v letech 1948-67 bylo tím jediným, co v Jeruzalémě Izraeli patřilo; na jihu pak, za údolím Hinom a sousedními proláklinami je to vrch Talpiot, bod strategicky tak významný, že si jej za své sídlo již ve 40. letech vybrala vojska OSN, která tu ostatně mají základnu dodnes. Geografická poloha Jeruzaléma snad nejspíše připomene některá toskánská města, např. Sienu, Volterru, San Gimignano, ale vlastně v něčem je podobné i Praze, jenže bez řeky a se Starým Městem na místě Hradčan a místo pražského Starého Města a místo Dejvic by tu musely být dva další Petříny.

Jak zřejmé z předchozího, člověk začne v Jeruzalémě blouznit ještě dřív, než se ponoří do kulturních, etnických a hlavně náboženských spletitostí Svatého města, a ani se ho nemusí týkat tzv. „jeruzalémský syndrom“, jenž tu, jak známo, postihl dokonce i Homera Simpsona. Stačí se podívat poprvé na úchvatnou jeruzalémskou scenérii!

Z mé zřejmě beznadějné snahy popsat slovy místní geografii a topografii slovy je snad patrné aspoň jedno: totiž že místní dramatičnost historických, náboženských a kulturních střetů zde zcela koresponduje s dramatičností zeměpisnou. Z renesančních mistrů má kromě Leonarda nejfantastičtější scenérie asi Andrea Mantegna, na jeho obrazech je ovšem na rozdíl od Leonardových zachycen i Jeruzalém s okolím. Mantegna se mohl inspirovat Appeninami nebo Alpami, ale jeho jeruzalémské vize kupodivu velmi odpovídají realitě.

Co tedy v Jeruzalémě dříve, co později, toť první otázka. Bílé hradby z doby Sulejmána Nádherného a zlatá kupole Skalního chrámu, to bývá to první, co upoutá návštěvníkovou pozornost. Společně s naprostou většinou turistů a poutníků jsem se i já do Starého města dostal Jaffskou branou, místem obráceným k západu, poblíž něhož je ona tzv. Davidova věž, zbytek kdysi paláce Heroda Velikého, kde podle mínění současných historiků a archeologů zřejmě bydlívali římští prokurátoři, tedy včetně Piláta Pontského, když do Jeruzaléma zavítali z Caesareje. Dnes je to zde asi tak turistické jako Karlův most. Odtud dolů Davidovou ulicí, což ovšem není žádná ulice, ale spíše tunelové schodiště lemované krámky s turistickými hovadinami. Má první cesta vedla tudy ke Zdi nářků, přičemž jsem – ostatně asi také jako většina ostatních návštěvníků – v jeruzalémských uličkách poprvé trochu zabloudil. Ke Zdi bylo v lednu 2014 možno dostat se celkem snadno, člověk projde jen jednou detekčním rámem, pak už se na prostranství před Zdí pohybuje volně. Vracel jsem se sem pak snad každý den, nejkrásněji tu bylo v pátek večer, před šábesem, kdy sem proudí davy věřících izraelitů včetně středoškolské mládeže, která zde pak tancuje a zpívá v kruhu se spontaneitou, jakou už v Evropě neznáme. Dále jsem se ubíral podél jižních hradeb nad vykopávkami tři tisíce let starého Davidova města, jež zřejmě skrývá vrstvy ještě starší, zbytky města Jebusiánců, předhebrejských obyvatel, dolů do údolí Kidron neboli Jehosafat, pod Zlatou bránu, ke Gethsemaně, na úpatí Olivetské hory. Tam teprve jako by si člověk uvědomil, kde vlastně je: úchvatný pohled z hlubokého údolí vzhůru k jeruzalémským hradbám ke Zlaté bráně, zazděné na věky, neboť ona je pro judaismus, křesťanství i islám místem „eschatologického zúžení“: křesťané věří, že tudy již mesiáš prošel, izraelité mají za to, že mesiáš tudy jednou do Jeruzaléma vstoupí, a muslimové zase prý doufají, že tudy jednou všichni spravedliví o Posledním soudu vzkříšení vejdou do ráje. A jelikož k onomu vzkříšení dle bible má dojít právě v údolí Jehosafat, jsou tu hned dva hřbitovy: na úpatí Olivetské hory židovský a přímo pod Zlatou branou muslimský, pod nímž je Getshemana s chrámem „všech národů“. Ale i bez všech těchto mytologických připomínek je to prostě nádherné místo – a kupodivu i docela klidné.

Leč Jeruzalém je místem kontrastů. Ano, jestliže bychom měli redukovat „zprávu o Jeruzalému“ na jednu dvě věty, musely by obsahovat právě toto. Multietnický Manhattan je samozřejmě také na kontrasty bohatý, ale tak jako vše v Americe, je to jen nedávné, dosti nové, kdežto zde v Jeruzalémě mají nynější kontrasty za sebou navíc svá staletí, ba tisíciletí zápasů málem o každý čtvereční metr. Stačí první večer postát na židovském hřbitově pod Olivetskou horou, pozapřemýšlet, porozhlédnout se: to jsme vlastně už hluboko v tzv. Východním Jeruzalémě, na území, které v letech 1948-67 patřilo Jordánsku. Tudy sestupoval k Jeruzalému Ježíš naposledy, jda z Bethanie, což by dnes nemohl, protože kousek za Olivetskou horou je zase jiná Zeď, totiž tzv. Separation Barrier, Geder HaHafrada, Security Fence, jak ji nazývají Izraelci, „Apartheid Wall“, jak jí říkají palestinští Arabové. Ta zde přetíná prastarou Jericho Road, dnes tedy nepoužitelnou, takže do Bethanie, jíž Arabové říkají Al Azaria, lze jet jen značnou oklikou. Kousek severozápadně pak vrchol Skopusu s jedním z kampusů Jeruzalémské univerzity: zde sídlila římská vojska císaře Hadriána, odtud byly vedeny útoky v letech 66-70, jimž nakonec židovský Jeruzalém podlehl, byl zničen, stal se správním centrem římské provincie Palestina, ztratil i své jméno, byla to už jen Aelia Capitolina…

Jak zůstat na takovém místě klidný!

Ale s těmi kontrasty je nutno zdůraznit ještě jednu věc: pro nás Evropany, nejsme-li už totálně zdebilnělí, odlidštění, je samozřejmě celý Izrael, ale Jeruzalém zvláště, vnímán jako něco „našeho“, totiž jako jeden ze zdrojů naší kultury a naší civilizace. Benáres je možná ještě „svatějším“ městem než Jeruzalém – a je to místo rovnomocně fascinující, úchvatné -, ale tam se nás „to netýká“, kdežto v Jeruzalémě proklatě ano! Jistě, v tomto je možno srovnávat s Jeruzalémem aspoň Athény a Řím, ale tam zase zcela chybí ono aktuální napětí, ona současná nejistota, ona živost, palčivost dávných nenávistí: to už jsou jen muzea, byť krásná. Jeruzalém je také muzeum, ale kromě toho cítíš, že zde opravdu jako by se mělo jednou znova rozhodnout o osudu celé naší civilizace, ne-li celého světa…

A na kontrasty, které možno zažít u Gethsemany, pak člověk naráží v Jeruzalémě opravdu na každém kroku. Dnešní Staré město, sevřené v hradbách ze 16. století, se jak známo jen částečně kryje se starověkým Jeruzalémem, který byl situován spíše jižněji, obsahoval i dnešní pahorek Sion, místo s údajným hrobem krále Davida a také s architekturou, do níž křesťanská tradice klade topos poslední večeře Páně; zahrnoval i to, čemu dnes archeologové říkají „Město Davidovo“. Dnešní Staré město, jemuž ovšem muslimové dali jiné jméno, totiž Al Kuds, tedy „Svatý“, je tedy menší než starověký Jeruzalém, má prý zhruba jen 1 čtvereční kilometr, celé hradby člověk obejde za 40 minut, ale co je za nimi! Je vlastně jen jedním z mnoha paradoxů, že v kýženém hlavním městě dnešního státu Izrael zabírá v jeho nejstarší části židovská čtvrť jen dosti malou plochu. Včetně chrámového okrsku, „Temple Mount“, tvoří muslimský podíl ve Starém městě snad dvě třetiny, a to dnes zřejmě i značnou část křesťanské čtvrti obývají Arabové (nezjistil jsem, zda křesťanští či muslimští, ale obávám se, že křesťanů těch či oněch je tam v každém případě menšina). Zbývá arménská čtvrť, další paradox, nutící i organizovaného turistu k zauvažování, k pátrání v historii. Proč zrovna arménští křesťané měli za Turků (a snad již dříve za Mamlúků a jiných Arabů) toto privilegium? Dnes je arménská čtvrť ze všech částí Starého města nejklidnější a nejspíše působí jako soustava pevností oddělených uličkami. Nejsou tu skoro žádné obchody, oproti nedaleké Davidově ulici a náměstí u Jaffské brány obrovský rozdíl. Nicméně ony čtyři čtvrti Starého města mají nepochybný základ v poměrné toleranci zde po staletí vládnoucích muslimů. Jako by tím bylo řečeno: toto město je naše, vy v něm máte vykázány menší kouty, ale strpíme vás zde.

Co je vlastně dnes považováno za nejstarší části Jeruzaléma? Jak jsou na tom hmotné památky židovské, křesťanské a muslimské? Ono tzv. Davidovo město je cca 3000 let staré, ale to jsou celkem jen skromné, byť co do plochy rozsáhlé vykopávky. Tzv. Západní zeď, tedy Zeď nářků, je údajně z doby Heroda Velikého, tedy 37-4 př. n. l.: Herodova přestavba tzv. druhého chrámu ze 6. stol. př. n. l. byla zřejmě natolik masivní, že by si téměř zasloužila, aby její výsledek byl zván „třetím chrámem“: co je pod touto zdí, se však zřejmě až doposud příliš neví, předpokládají se tam základy druhého, ne-li prvního, Šalamounova chrámu. Všechny pozdější židovské stavby ve Starém městě jsou pak až ze staletí turecké nadvlády.

Co do hmotných památek je na tom v Jeruzalémě křesťanství vlastně nejhůře: všechny stavby mohly vzniknout až po r. 313, tedy po vydání Ediktu milánského, kdy pak ovšem prý rostly jak houby po dešti a již ve 4. stol se rozvinula „náboženská turistika“, ale archeologové jsou skeptičtí: po zničení Jeruzaléma v r. 70, kdy tu, slovy Ježíšovými, opravdu „nezůstal kámen na kameni“, jak ten který kámen hledat, ne-li to které dřevo? A navíc na úrovni archeologie té doby. Chrám Božího hrobu je dnes velmi krásné a dojemné místo; chrám sice stojí na půdorysu konstantinské baziliky, ale byl tolikrát zničen a znovu postaven, že z původní stavby zbylo jen žalostně málo (na rozdíl např. od baziliky Narození Páně v Betlémě, která je v jádře ze 4. stol.). Dnes chrám Božího hrobu působí nejspíše jako směs románsko-gotické architektury, tak trochu jako dóm v Cáchách. Zajímavé tam jsou ony sektory na něž je chrám rozdělen mezi římské katolíky, řecké pravoslavné, syrskou církev, arménskou církev a etiopské Kopty, které ovšem ostatní vystrnadili do kapličky v prvním patře a na terasu nad ní. Taktéž procedura večerního zamykání chrámu, na kterou se chodí dívat poutníci i turisté a která se ovšem děje i za asistence izraelské policie: „majitelem klíčů“ je tu, jak rovněž známo, jedna arabská rodina už v kdoví kolikáté generaci, jejíž představitel, evropsky vyhlížející gentleman, sem opravdu chodí každý večer zamknout hlavní chrámové dveře. Mile působí i skoro ekumenická směsice pravoslavných, římskokatolických i protestantských poutníků, zato spíše rozpaky budí dvě hlavní atrakce: místo údajného Ježíšova hrobu, nad nímž se tyčí „ediculum“, před kterým je furt fronta poutníků, kterou nelze vystát, a pak špička údajné Golgoty, která je však tak obestavěna architekturou, že vůbec nepřipomíná skálu, natož místo popravy. Příznačná je tu otázka jednoho dítěte z řad poutníků, která se dostala už do turistických průvodců: „A proč ukřižovali Ježíše uprostřed chrámu?“ Jako Golgotu a místo, kde Ježíš vstal z mrtvých, si lze chrám Božího hrobu představit opravdu jen obtížně, tím spíše, že se toto místo zřejmě nacházelo ještě v rámci nových jeruzalémských hradeb postavených za Heroda Velikého: opravdu by mohlo být popraviště ZDE? To onen „zahradní hrob“ kousek dál na sever, už za hradbami, za Damašskou branou, co ho v 19. stol „objevil“ anglikán Gordon, zase působí natolik „pravděpodobně“, až je to trochu nepříjemné. Ale co vlastně na tom: nezbývá než si v Jeruzalémě často opakovat: tady NĚKDE to tak jako tak bylo… Ale do chrámu jsem také chodil snad každý večer, vždyť jsem to měl z hotýlku na ulici Khan az-Zait vedoucí k Damašské bráně co by kamenem dohodil.

A muslimské památky? Jsouce mnohem mladší než památky židovské a křesťanské, skýtají také více jistoty o své autenticitě, ale nevýhodou tu je, že nemuslimy do nich v posledních letech nepouštějí. Jde samozřejmě zejména o dvě vskutku skvostné stavby na místě Chrámové hory, jíž muslimové ovšem říkají Haram al-Šaríf: mešita Al-Aksa je z let 705-15 a Skalní chrám, anglicky „Dome on the Rock“, tedy vlastně „Kupole na skále“ je z let 691-2, postavené tedy cca 40, resp. 50 let poté, co byla Svatá země dobyta Araby.

Zlatá kupole Skalního chrámu je vlastně nejvýznamnější dominantou Jeruzaléma a často symbolizuje nejen Jeruzalém, ale i celý Izrael: zvenčí je to nádherná stavba, byť vlastně dosti prostá. Ale je zřejmé, že právě ona je středem Chrámové hory, potažmo celého světa, jak se též věřívá. Historikové se celkem shodují v tom, že chrám stojí na místě původní „Holy of Holies“ starších židovských chrámů, že zde byla na špičce hory Mórie zasazena Mojžíšova schrána úmluvy, ale pravděpodobně šlo i o božiště Jebusiánů a jiných etnik, která zde žila před příchodem Hebreů. Tradice pak ztotožňuje tuto horu s místem, kam vystoupil Abraham, aby obětoval Izáka, ovšem tuto tradici nesdílejí např. „heretičtí“ samaritáni, kteří ji kladou na vrchol hory Gerizim nad Nábulusem neboli Sechemem. Muslimové špičku této skály, která je na podlaze chrámu vidět (dovnitř se tedy turisté dnes nepouštějí, ale fotek na pohlednicích, v knihách a na internetu je dost) zase kladou místo, odkud se Mohamed odrazil a vznesl se na nebesa.

Upřímně řečeno, je to jako s nedalekou špičkou údajné Golgoty v chrámu Božího hrobu: těžko si pod nánosem tisícileté architektury představit jakékoli „hory“ či alespoň pahorky. Za křižáků prý ze Skalního chrámu udělali „templ“, který měli na starost střežit templáři, kdežto z nedaleké mešity Al-Aksa si jeruzalémští králové zřídili palác.

Na chrámový okrsek vede řada vchodů, ale ty pro turisty fungují jen jako východy, kdežto vchod je jen jeden: tam, kde kdysi bývalo mohutné schodiště postavené za Heroda, je dnes provizorní dřevěný mosteček. Aby se naň člověk dostal, musí projít izraelským policejním checkpointem, kde se kontrolují i pasy – a izraelští občané se tam nepouštějí. Na vlastní chrámové hoře mají pak „službu“ jacísi arabští strážníci, kteří, vědomi si toho, že můžou buzerovat, toho taky hojně využívají: jen jsem se vydal směrem k hradbám, už na mě začali řvát, abych se vrátil. Jeruzalémští Arabové sem ovšem proudí v davech, kluci tu málem hrajou fotbal, ty nikdo nereglementuje. První zkušenost se světem, jemuž vládnou jen Arabové, tedy moc příjemná nebyla. Šel jsem tam dvakrát, v obou případech to bylo celkem stejné.

Ještě k ulici nesoucí latinské jméno Via dolorosa: nezaujala mě. Jednak proto, že to není komunikace jakkoli se lišící od jiných jeruzalémských uliček, vlastně to ani není jedna ulice, ale cikcak několik ulic za sebou. Od zcela zaniklé římské pevnosti Antonie, údajného to sídla Pilátova, to vede nejdřív trochu z kopce, pak do kopce k chrámu Božího hrobu. Jednotlivá „zastavení“ jsou označena nápisy, je u nich vždy skupina věřících, všude kolem krámky se suvenýry a snad i „devocionáliemi“, působí to spíš jako Matějská pouť, a ne pouť o stopách poslední cesty Spasitelovy.

Památek je ovšem ve Starém městě ještě spousta, ale nemá smysl, abych suploval turistického průvodce. Než se ale pozastavím pár větami u „Nového Jeruzaléma“ a u okolí Svatého města, chci se vrátit k těm kontrastům. Římané po r. 70 přestavěli trosky Jeruzaléma podle pravidelnějšího plánu a jedna z hlavních tepen, severojižní „Cardo“, se vlastně zachovala dodnes, byť pod několika jmény: v židovské čtvrti se jmenuje Beit Habad, v arabské pak Khan az-Zait: projít tuto ulici od jižní židovské čtvrti na sever do čtvrti arabské, tedy až k Damašské bráně, znamená během jednoho kilometru překonat cestu z kultury Západu do kultury Orientu: v restaurované, evidentně bohaté židovské čtvrti (už za bojů v r. 1948 byla židovská čtvrť dosti zničena a pak za Jordánců prý demolována systematicky, takže po r. 1967, tedy po šestidenní válce, musela být spíše znovu postavena a její velká synagoga byla znovu zbudována až před pár lety) jsou na této ulici archeologické vykopávky, na úrovni sklepů okolních domů jsou tu místy obnaženy řady antických sloupů, je to jakýsi skazen, open air museum, tam kde se tato komunikace kříží s Davidovou ulicí, kde se čtvrť židovská dotýká čtvrti arabské, je náhle dost pusto a mrtvo, ale pak to začíná! Krámky, hospůdky, falafely, gyrosy, kebaby, ještě dál, pod Damašskou branou, trhovci prodávající ovoce a zeleninu na plachtách roztažených přímo na zemi, všude vyvolávání, řev, davy lidí, prostě orient, jak má být, ve Starém Dillí to je skoro stejné. A je to pořád jedna a táž antická ulice v jednom městě!

Co napsat o Jeruzalému mimo Staré město? Rozhodně by bylo chybou jej podceňovat, je totiž stejně rozmanitý jako samotný starý Jeruzalém, stejně tak plný kontrastů až drastických:

Z Olivetské hory je zřejmě nejkrásnější výhled na Staré město, táhnou se tam zejména křesťanští poutníci, ale je to už tzv. Východní Jeruzalém, v rezidenční čtvrti na kopci žijí vesměs Arabové, Zeď, jak již bylo poznamenáno výše, se zde nejvíce přibližuje Starému městu, prakticky tu roztíná arabskou čtvrť ve dví: Bethanie už je za ní (zjistil jsem to tak, že při návratu z Jericha jsem v Bethanii vystoupil ze šerutu, šel jsem se podívat na Lazarův hrob, kde jsem si uvědomil, že už vlastně jsem na úpatí Olivetské hory: šel jsem tedy dál a výš a po cca 300 metrech jsem na Zeď narazil, takže jsem se musel dobře 2 km vrátit a z centra Bethanie anobrž Al Azarii se pak do vlastního Jeruzaléma vracet kolem Skopusu zase šerutem – ovšem přes checkpoint).

Do ortodoxní čtvrti Mea Šearim severozápadně od Starého města, severně od Jafo Street jsem se vskutku zamiloval a byl jsem tam prakticky každý den (nejen kupovat ono levné šábesové víno!). Je to stejnojmenná hlavní ulice se sítí malých uliček kolem, všude jen pejzatí, černě odění ortodoxní Židi, jejich ženy, děti, starci vypadající jako starozákonní proroci, prostě svět jak ze Chagallova obrazu. Ano, i toto lze vidět v New Yorku, na Brooklynu, ale zde je to ulička táhnoucí se do kopce, domečky JEN s hebrejskými nápisy, všude slyšet JEN hebrejštinu (ba snad místy ještě i jiddiš). První den jsem byl ostýchavý, varovali mě, abych tam nefotil, tak jsem tam nefotil, ale pak jsem si uvědomil, že na mě nikdo nekouká s žádnou nenávistí, ba ani s odporem, tak jsem se tam pak vracel. Turistů pramálo, prostě obraz v Evropě zaniklého světa, který však tady žije dál. Nádhera, jakkoli se člověk dozvídá ne vždy samé pěkné věci o životě těchto ortodoxních izraelitů.

Páteří „Nového Jeruzaléma“ je pak Jaffská ulice s přilehlou pěší zónou na ulici Ben Jehudy Jaká ironie! jaký paradox! Tolik staletí očekávaný „Nový Jeruzalém“ se nakonec přece jen stal pozemskou skutečností: je to onen Západní Jeruzalém, židovské čtvrti vzniknuvší západně od Starého města; ostatně k podobným významovým převrstvením tu dochází každou chvíli, počínaje třeba tím, koho dnešní židovští, křesťanští a muslimští Jeruzalémci, resp. obyvatelé Svaté země vůbec, považují za „mesiáše“, kde je vlastně jejich hlavní město, jak se má správně jmenovat, a konče tím, jaký název a význam dávají té či oné „Zdi“.

Čím jde po Jaffské ulici člověk dál a výš (nebo se sveze krásnou moderní tramvají, jízdné 6, 90 šekelů, tedy něco přes 40 Kč), tím je město modernější, na kopci pak je zcela americké supermoderní autobusové nádraží, z něhož se však nejezdí na West Bank a do východních čtvrtí Jeruzaléma za Zdí: na to jsou v Jeruzalémě, poblíž Damašské brány, dva jiné autobusáky.

Ještě dál je pak Knesset, poblíž něho je opravdu skvostné Israel Museum: nádherná sbírka moderního malířství a sochařství počínaje impresionismem, především však úchvatné sbírky etnografické: nelze se o tom rozepisovat, plánoval jsem tam být tak hodinu, byl jsem tam aspoň čtyři a nestačily mi zdaleka. Součástí Israel museum je dnes též model Jeruzaléma z doby Heroda Velikého a „Památník knihy“, tedy bible, v němž jsou mj. uloženy kumránské svitky.

Ještě dál západně Herzlova hora, kde je konečná tramvaje. Parková úprava kolem Herzlova hrobu mi připomněla Radžghát v Dillí, kde je symbolický náhrobek Gandhího. Hned vedle muzeum, resp. památník holokaustu Jad Vašem, vidět bezpodmínečně nutné. Měl jsem na ně už jen málo času, ale zato jsem tam zažil svůj první stop v Izraeli. Budova památníku je na vrcholu kopce, jak také jinak v Jeruzalémě, kolem lesoparková úprava. Já se tam vpodvečer procházel, poté co památník zavřeli, maličko jsem zabloudil, a tu u mě zabrzdilo auto a řidič mi nabídl, že mě sveze na konečnou tramvaje, což nebyl snad ani kilometr, ale já rád přijal. Za tu chvilku rozhovoru jsem se leccos dozvěděl, ale hlavně jsem si uvědomil, že stop je v Izraeli možný, protože lidé zřejmě mají k sobě důvěru. A tak, když už jsem u stopování, odbočím z Jad Vašem a z Herzlbergu na chvíli do Galileje, kde jsem pak stopoval několikrát, protože autobusové spojení bylo místy dost špatné. Opravdu si mě skoro podávali, to nemohla být náhoda, a to už jsem na stopování přece jen poněkud přestárlý, v Evropě už dávno nestopuju. A tak jsem měl možnost s leckým promluvit a leccos se dozvědět, mj. i to, jak to bývalo za druhé intifády po r. 2000: prý nebyl týden, aby nedošlo aspoň k jednomu, spíše ale ke dvěma sebevražedným útokům ze strany Palestinců. Tak začali stavět tu zlopověstnou Zeď, která jinak, když si ji návštěvník prohlíží třeba pěší cestou do Betléma z Jeruzaléma, opravdu tolik připomíná zeď v Berlíně. Jenže co ji postavili, tak teroristické útoky ustaly, lidi k sobě zase mají důvěru, autostop kvete. Samozřejmě že nejde jen o nějaký autostop, ale trochu nadneseně řečeno o bytí a nebytí celého Izraele. Když jsem se tohle všechno na stopu v Izraeli dozvěděl, začal jsem na „Geder HaHafrada“ nahlížet méně nepříznivě…

A ještě dál na západ, už na samém okraji západního Jeruzaléma jsou pak ještě aspoň tři lokality, které stojí za zmínku. Nejprve o té, v níž jsem nebyl, protože ani nebyla k nalezení na mapě. Mám na mysli bývalou arabskou vesnici Deir Jásin, kterou za bojů v r. 1948 vyvraždili irgunovci a šternovci: terorističtí to odštěpenci Hagany. Podrobně to líčí Collins a Lapierre v knize Ó Jeruzaléme! Antisemiti tento zločin rádi připomínají, k čemuž jistě mají své důvody. Mlčet ale o něm nelze jen proto, že antisemité nejsme.

Dalším místem je nemocnice Hadasa, která trochu připomíná nemocnici v pražském Motole. Je to supermoderní, nepochybně velmi drahý establishment, jehož chloubou je moderní synagoga s Chagallovými vitráženi znázorňujícími 12 kmenů izraelských. Dostal jsem se tam až poslední pátek, tedy před šábesem, měli zavřeno. V recepci byli dva mladí lidé, ne kluk a holka, ne ty infantilní zjevy, na jaké je hojná země Česká, ale mladý muž a mladá žena (na Izraelkách jsem vesměs mohl oči nechat a pochopil jsem tam líp než kdy předtím kdysidávné beznadějné lásky křesťanských mužů ke „krásným Židovkám Dinám“, Rebekám, Ráchel, Sárám…). Když jsem jim vysvětlil, že jsem v Jeruzalémě poslední den a že jsem tak moc toužil Chagallovo arcidílo spatřit, řekla ona jemu: „Take him there!“ A tak jsem měl možnost zcela sám asi dvacet minut obdivovat slavná okna.

Třetí místo je vesnice Ein Karem, údajné rodiště Jana Křtitele: to už je tak trochu jako na Kosoři, až na to, že na Kosoři se holt Jan Křtitel nenarodil ani náhodou. Je to tedy i místo, kde Janovu matku Alžbětu dle Lukášova evangelia navštěvuje Panna Maria, tedy i místo, jak je ve své fantazii zobrazil genius Leonardův: jedna z mnoha biblických lokalit, tolikrát zobrazených evropskými mistry, zrovna jedna z těch, které lze v Izraeli reálně dohledat ještě dnes.

O své cestě do Bethanie už jsem se zmínil, zbývá už jen pár slov o cestě do Betléma. První dva dny jsem v Jeruzalémě přenocoval u známých v moderní rezidenční čtvrti Talpiot jižně od Starého města. Odtud jsem to měl do Betléma už jen asi jako v Praze od Železničního mostu do Bráníka. Tam to šlo krásně, přes checkpoint jsem prošel bez zdržování, cestou nazpět mě ale prošacovali. Betlém rozhodně stojí za návštěvu, nejen proto, že je to Betlém se svou skvostnou konstantinskou bazilikou a s přilehlým františkánským chrámem nad jeskyní, kde sv. Jeroným překládal v 5. stol. bibli do latiny. Za normálních okolností by Betlém byl jedním z jižních jeruzalémských předměstí, takhle je to svět „za zdí“. Křesťanských poutníků a turistů je tam mraky, občané Izraele mají v posledních letech do konkrétních zón Palestinské autonomie vstup zakázán, prostě tam nesmějí. Daleko zajímavější než v Betlémě to však pro mě bylo později v Ramallahu a zejména v Nábulusu, kde jsem byl možná jediný evropský turista. Pocity jsem tam měl trochu podobné těm jako v nějakém zapadlejším kraji indického Radžasthánu: pohledy místy nedůvěřivé, místy velmi přátelské; děti pokřikující „Hello, Mister!“ a dožadující se snímku s exotickým cizincem. Větší kontrast mezi Nábulusem a od něho vzdušnou čarou asi 50 km vzdáleným Tel Avivem si nedovedu představit.

Ale to už jsem z Jeruzaléma utekl pryč. A bylo by tam toho ještě mnoho, co jsem viděl, nepochybně mnohem více, co jsem navštívit nestačil: hotel King David, kde si opět člověk připomene drastické události z r. 1948, arménský chrám sv. Jakuba, kde jsem byl na bohoslužbě a slyšel tam nádherný a velmi zvláštní chrámový zpěv, Hakeldama, místo, kde se oběsil Jidáš, kde je dnes řecký klášter, žel zavřený, chrámy na Siónu, údolí kláštera sv. Kříže s gruzínským klášterem…

Snad, ne-li příští rok, tedy někdy později zase v Jeruzalémě…

M.M.

11. 7. 2014