Paraša NICAVIM – VAJELECH (Dt 29,9-30,20 a 31,1-30)

Paraša NICAVIM – VAJELECH (Dt 29,9-30,20 a 31,1-30) 5.00/5 (100.00%) 12 ohodnocení

1 tora29,9
אתם נצבים היום כולכם לפני ה אלהיכם….
„Vy všichni stojíte dnes před Hospodinem, svým Bohem, vaši představitelé podle vašich kmenů, vaši starší, vaši správci , všichni izraelští mužové , vše děti….i tvůj drvoštěp i nosič vody…“
Všichni stojí před Hospodinem. Od nejvýše postavených až po nejprostší a nejchudší.
Význam toho verše je takový: V Jobově knize 3,19 se uvádí: „Malý i velký jsou si rovni, otrok je tam svobodný, bez pána.“ Tam, t.j. na nebesích se vyjasní u každého, kdo byl doopravdy „malý“ a kdo byl opravdu „velký“. Docela dobře se může stát, že tam, na nebesích je „otrok svobodný, bez pána“- člověk, který je zde, na tomto světě považován za otroka, chudáka a za všemi opovrhovaného, tam, na nebesích je na něj pohlíženo jako na více svobodného než na toho, který je na tomto světě považován za pána.

29,9
אתם נצבים – Vy všichni stojíte…
Slovo „אתם (atem) – vy“ je tvořeno stejnými písmeny jako „אמת (emet) – pravda“.
Pokud stojíme či předstupujeme před Hospodina, našeho Boha, musí to být opravdu a bez sebemenšího stínu lži či podvodu z naší strany. Pouze v pravdě lze předstoupit před Soudce země ve dnech pokání – ימי תשובה. (dle slov rabi Árona z Karlinu, zakladatele chasidské dynastie admorů, 1736-1772)
30,2
ושבת עד ה‘ אלוהיך ושמעת בקולו….
„A navrátíš se k Hospodinu, svému Bohu a budeš poslouchat…“
Když umístíme hořící svíci do temného prostoru, tak temnota okamžitě zmizí a nezbyde po ní ani památky, jakoby tam nikdy nebyla.
Podobně je to s člověkem, který se navrátil k Hospodinu. Ačkoliv dříve hřešil a sešel se správné cesty, v okamžiku, kdy se opět navrátil k Hospodinu – חזר בתשובה, stal se novým člověkem. To je vysvětlení výše zmíněných slov Tóry.
(Baal Šem Tov, zakladatel moderního chasidismu, asi 1698-1760).
31,2
לא אוכל עוד לצאת ולבוא וה‘ אמר אלי: לא תעבר את הירדן הזה – nemohu již vycházet a vcházet a Hospodin mi pravil: „Nepřekročíš tento Jordán.“
Jakoby Mojžíš říkal synům Izraele, že poté, kdy Všemohoucí rozhodl o tom, že nevejde do zaslíbené země, Mojžíš ztratil veškerý zájem o „vycházení a vcházení“ k Hospodinu. Mojžíš měl jedinou touhu, a tou bylo nyní přejít řeku Jordán. Když tato jeho touha nedošla naplnění, nemá Mojžíš již zájem na životě. Předává vedení do rukou Jehošuy, pronáší svůj poslední projev k lidu a nakonec umírá.
V každém pokolení byli Židé, jejichž touhou a nadějí bylo vstoupit do Svaté země. Tato jejich touha je udržovala při životě. Také když již nenalézali žádný důvod k životu v galutu, modlili se během měsíců a let s nadějí, že přece jenom se jim podaří vstoupit do Země Izraele. (Podle knihy rabína Šmuela Avidora Ha-Kohena לקראת שבת)