Paraša VAJECHÍ ( Gn 47,28 – 50,26)

Paraša VAJECHÍ ( Gn 47,28 – 50,26) 5.00/5 (100.00%) 6 ohodnocení

ויחי יעקב בארץ מצרים1 tora – Jákob žil v egyptské zemi ….
Proč je tento týdenní oddíl – parašat hašavua v hebrejském originále סתומה – uzavřená ? To znamená, že naše nová paraša Vajechi začíná ihned po posledním slově předcházející paraši Vajigaš, aniž by byla oddělena tradičně mezerou velikosti devíti písmen. Komentátor Raši říká, že to je proto, že po smrti našeho otce Jákoba se oči a srdce všech jeho potomků „zavřely – sevřely“ v důsledku těžkého otroctví, jehož začátky na sobě pociťovali. Pozdější komentátoři měli s tímto Rašiho vysvětlením určitý problém, neboť toto vysvětlení odporuje midraši, který říká, že dokud žil poslední ze synů Jákobových, nebyli synové Izraele zotročeni. Rabi Jehuda Alter Lejb z Góry Kalwarii (1847-1905), autor díla Sfat emet, tento probém vysvětlil. Je pravda, že fyzického zotročení Jákobových potomků tehdy ještě nebylo, ale začalo jejich zotročení duchovní. Byla skryta vnitřní pravda věcí, kterou oči a srdce synů Izraele již nedokázaly vidět a pociťovat. Od Jákobovy smrti viděli vše pouze povrchně a tato povrchnost je jedním ze znaků galutu – diaspory.

48,7
ואני בבאי מפדן מתה עלי רחל……ואקברה שם – Když jsem přišel z Padanu, zemřela mi Ráchel… tam jsem ji pohřbill…
Komentátor Raši vysvětluje Jákobova slova, která říkal Josefovi: Ačkoli tě tě obtěžuji (prosbou) přenést mne a pohřbít mě v kenaánské zemi. Sám jsem tak neučinil s tvou matkou, (což bylo mnohem lehčí vykonat než to, co teď žádám po tobě) vždyť ta umřela nedaleko Betléma.
Tam jsem ji pohřbil, dokonce jsem ji nedonesl do Betléma, abych ji pochoval na obydleném místě. Vím, že se v srdci na mě zlobíš, ale věz, že jsem tam Ráchel pochoval podle Hospodinova slova, aby byla posilou svým synům, když je tudy (kolem jejího hrobu) povede Nebuzaradan do vyhnanství. Tehdy Ráchel vyjde a postaví se vedle svého hrobu a bude oplakávat své syny a vyprošovat pro ně milosrdenství, tak jak je psáno u proroka Jeremjáše (31,15-17): „V Rámě je slyšet hlasité bědování, přehořký pláč. Ráchel oplakává své syny, odmítá útěchu, protože její synové už nejsou…. Toto praví Hospodin: „Přestaň hlasitě plakat a ronit slzy, vždyť tu je mzda za to, co jsi vykonala, je výrok Hospodinův, však oni se vrátí z Je naděje pro tvé potomstvo“, je výrok Hospodinův.

48,17-20
Jedním z tradičních požehnání, kterými v předvečer šabatu žehná otec své syny vychází z této paraši, když Jákob žehnal své vnuky Efraima a Menašeho (48,17-20). Otec položí své ruce na hlavu syna a pronese: ישמך ה‘ כאפרים וכמנשה – Bůh tě učiň jako Efraima a Menašeho“ a poté pronese kněžské požehnání (Nu 7,24-26).
Z tohoto Jákobova požehnání vychází i tradice žehnat naše dcery, jen s rozdílem, že otec pronáší slova „Bůh tě učiň jako Sáru, Ribvku, Ráchel a Leu“, tedy aby byly naše dcery jako naše pramatky. Můžeme se oprávněně ptát, proč při požehnání synů otec nepostupuje obdobně a nepronáší přání, aby tito byli jako naši praotcové Abraham, Jicchak a Jákob. Proč tak již neučinil Jákob? Vysvětlení může být takové: Při všech těžkých situacích, které v průběhu pokolení museli řešit naši praotcové a to i v obdobích, kdy na určitou dobu museli opustit zaslíbenou zemi (Abraham a Jákob), přece většinu svého života prožili v Erec Kenaan-Erec Jisrael. Vychovávat své potomky v duchu tradic otců, je ve Svaté zemi je sice těžké, ale mnohem lehčí než v diaspoře, v galutu. Proto také Josefovy zásluhy o výchovu svých synů v duchu víry našich praotců jsou mnohem větší, než kdyby je vychovával v Erec Jisrael. Vždyť starý Egypt je ukázkovou zemí, v níž modloslužba- עבודה זרה byla propracována do všech detailů a byla důležitou a nedílnou součástí kultury mající nesmírný vliv na myšlení a jednání všech obyvatel země, včetně cizinců v Egyptě žijících.
Proto zůstat Hebrejcem – עברי v Egyptě nebo Židem – יהודי v diaspoře, která nás 24 hodin denně ovlivňuje svojí kulturou, která je židovství cizí, přináší velké těžkozti a vyžaduje od rodičů pevnou vůli, důslednost, ale i správným způsobem odpovídat dětem na různé dotazy spojené s judaismu cizími náboženskými či kulturními vlivy. Jedině správně doma vedená výchova k našim tradicím může zabránit asimilaci našich dětí v multikulturní diaspoře.