Paraša VAJAKHEL – PEKUDEJ (Ex 35,1-38,20 a 38,21-40,38) – šabat para

Paraša VAJAKHEL – PEKUDEJ (Ex 35,1-38,20 a 38,21-40,38) – šabat para 5.00/5 (100.00%) 5 ohodnocení

Tóra

O šabatu čteme dvě poslední parašijot 2. Knihy Mojžíšovy.
Tento šabat se též nazývá „Šabat para – Šabat krávy“, proto vyndáváme dva svitky Tóry a ze druhého čteme poslednímu vyvolanému muži-maftírovi pasáž ze 4. Kn. Mojžíšovy 19,1-22, kde se píše o červené krávě, jejímž popelem smíseným s vodou očišťuje kněz člověka, na kterém ulpěla rituální nečistota – tum’a. Člověk, který byl rituálně nečistý, nemohl přinášet oběti.

35,1
ויקהל משה את כל עדת בני ישראל…..“”
„Mojžíš shromáždil celou pospolitost (obec) synů Izraele…“
Pokud hovoříme o „עדה“ o „pospolitosti-obci“, tak v obecném významu je עדה deset mužů starších 13 let, tedy minjan. Zde se však nalézáme trochu výše. Hovoříme-li o כל עדת בני ישראל, máme na mysli náboženskou obec, nikoli pouze jakousi pospolitost náhodně shromážděných jedinců.
Můžeme také hovořit o dobré obci-עדה טובה, ale také o špatné obci -עדה רעה . Příkladem špatné pospolitosti je například deset (minjan) z dvanácti zvědů, které Mojžíš vyslal do kenaánské země, aby o ní přinesli informace. Oni však vnesli do srdcí lidu malomyslnost, strach a pochybovačnost o možnosti obsadit Kenaán (Nu 13,1n). Dále se píše, že „celá pospolitost – obec pozdvihla svůj hlas, dali se do křiku a lid tu noc proplakal“( Nu 14,1 ). Komentátor Raši ( 1040-1105 ) vysvětluje עדה =סנהדראות, t.j. Soudní dvory, tedy soudcové-stařešinové lidu. Dříve byl náš nejvyšší zákonodárný a soudní dvůr – Sanhedrin především nejvyšší náboženskou institucí, zvláště po zboření druhého Chrámu, roku 70 o.l.
Tu se dostáváme k jednomu z fenoménů židovského lidu. עדה – náboženská pospolitost (obec) se mění v národ. Již dříve jsme byli faraónem označeni jako národ:
„Hle, národ synů Izraele je početnější a mocnější než my“(Ex 1,9). Avšak opravdový přerod z náboženské pospolitosti – obce v národ nás čekal až pod horou Sinaj, kdy jsme přijali Desatero a Tóru – מעמד הר סיני.
Jak je známo, náboženská pospolitost nemůže existovat bez představitele, bez duchovního vůdce. V našem případě přirozeným a opravdovým duchovním pastýřem byl Mojžíš, který byl nejen nejvyšší autoritou náboženskou a soudní, ale byl svým způsobem i králem, který drží v rukou i otěže vlády světské.
Po zániku jednotného izraelského království, po smrti Šalomounově (asi 931 př.o.l.), ustupuje עדה- náboženská pospolitost do pozadí. Jsme svědky rychlého zpohanštění vyšších vrstev izraelské společnosti, která je špatným příkladem prostému lidu, který se stále více poddává cizím pohanským kultům. Zpronevěření se Božímu Zákonu byla jedna z příčin konce izraelského království. Asyřané zemi okupovali (r.721 př.o.l.) a odvedli 10 izraelských kmenů do vyhnanství, kde se tyto zcela asimilovaly. Tak skončila עדה, která nedokázala čelit svodům okolních kultů a která neměla již ve svém středu takovou osobnost, kterou byl prorok Elijáš, žijící o 140 let dříve. Elijáš vystupuje jako neohrožený apologeta Božího Zákona proti nástrahám Achabovy manželky, královny Izebel (Jazábel).
Osud jižního judského království byl podobný, i když díky existenci jeruzalémského Chrámu a působení kněží a lévijců se brzdil průnik pohanství do judské společnosti. V Judsku však byli i králové, například Chizkijáš (r.716-687 př.o.l.) a Jošijáš (r.640-609), kteří milovali Hospodina a řídili se jeho Zákonem. Tedy zde עדה- náboženská obec měla mnohem silnější pozici než v severním Izraeli. Poté, když začali Babylóňané vést válku proti Judsku, odvedli v první vlně do zajetí elitu národa, včetně proroka Ezechiela (r.597 př.o.l.). Po zboření Chrámu (r.586) odchází další část Judejců do babylónského vyhnanství. Tam se však díky Ezechielovi i dalším duchovním vůdcům národa, posiluje jeho náboženské a mravní uvědomění a národ jakoby se přerodil opět čistě v náboženskou pospolitost synů Izraele, jak tomu bylo po východu z Egypta, v עדת בני ישראל. Díky tomuto přerodu a díky Ezechielovi, který vštěpoval národu naději na opětný brzký návrat do vlasti, na Sijón (podobenství o suchých kostech, Ezechiel 37. kapitola), se vrací do vlasti lid sjednocený ve víře a schopný překlenout tragedii zboření Chrámu výstavbou nového, druhého Domu Hospodina. Tehdy se také mění postoj k světské vládě. Pro židovský lid není nutná formální nezávislost s židovským králem v čele, ale náboženská svoboda, kdy Zákon Boží bude ústavou země a služba v Chrámu bude vyjadřovat naši vděčnost Hospodinu. Tato situace nastala právě v období perské vlády (538-332 př.o.l.), kdy se také ustavil nejvyšší zákonodárný sbor – Velké shromáždění כנסת הגדולה a z něho později povstal Sanhedrin – סנהדרין.

35,21
ויבאו כל איש אשר נשאו לבו וכל אשר נדבה רוחו אותו הביאו את תרומת ה’….
a každý, koho srdce pudilo a kdo byl ochotné mysli, přicházel a přinášel Hospodinovu oběť pozdvihování.
Tóra o tom hovoří jako o zázraku, neboť žádný ze synů Izraele nechtěl a neměl v úmyslu něco darovat, ale v končné fázi nikdo svůj záměr a myšlenku (nic nedarovat) neuskutečnil. Nakonec, všichni do jednoho, darovali oběť Hospodinu puzeni svým srdcem a myslí.
Tuto pasáž z Tóry opravdu můžeme označit za zázrak, neboť ve světě to chodí zcela jinak. Je mnoho lidí, kteří vyjadřují svou dobrou vůli, svůj úmysl něco darovat, ale nakonec svou ušlechtilou myšlenku nepromění ve skutečnost. Zůstane pouze při dobrých úmyslech.
(podle rabiho Chajima Josefa Davida Azulaje – חיד“א, 1724-1806)

39,42-43
ככל אשר צוה ה‘ את משה כן עשו בני ישראל את כל העבודה. ….ויברך אתם משה.

„Všechnu práci vykonali Izraelci přesně tak, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal. Mojžíš celé to dílo (tu práci) prohlédl, ano, vykonali je přesně tak, jak Hospodin přikázal. ….. A Mojžíš jim požehnal.“
Slovo práce-עבודה se dá vysvětlit jako opravdová fyzická práce při stavbě příbytku svědectví. Naproti tomu je i druhá práce-מלאכה, což může znamenat také dobrá předsevzetí synů Izraele v okamžiku, kdy přinášeli své dary pro stavbu příbytku. Práce může být také v srdci – עבודת ה‘ בלב, což je modlitba. Synové Izraele vykonali fyzickou práci na stavbě příbytku svědectví s nejlepřími předsevzetími a úmysly, přesně tak, „jak Hospodin Mojžíšovi přikázal.“ Když umělci tvořili všechny náležitosti pro příbytek, nevěděl Mojžíš, co se odehrává v jejich duších, v jejich nitru. Teprve když viděl všechnu práci zhotovenou a dokončenou s neuvěřitelnou přesností a vytříbeným uměleckým vkusem poznal, že i jejich úmysly byly čisté a vznešené jako modlitba k Všemohoucímu.
(dle díla Torat Moše)