15 let od odchodu Izraele z jihu Libanonu

15 let od odchodu Izraele z jihu Libanonu 4.94/5 (98.75%) 16 ohodnocení

Jižní Libanon 1985
Jižní Libanon 1985

24. května 2015 uplynulo 15 let ode dne, kdy na rozkaz tehdejšího předsedy izraelské vlády Ehuda Baraka Izraelské obranné síly bleskovou akcí opustily území jihu Libanonu. Na jih sousední země přišla izraelská armáda během První libanonské války v červnu 1982 a následujících 18 let tam pod její ochranou existovalo na zbytku Libanonu nezávislé bezpečnostní pásmo (רצועת הביטחון).

Izrael v roce 1982 zasáhl do libanonské občanské války a ve snaze ochránit své území před útoky teroristů Organizace pro osvobození Palestiny – a také ve snaze pomoci masakrovaným libanonským křesťanům – obsadil území až k okraji hlavního města Bejrútu.

V lednu 1985 se izraelská armáda z většiny libanonského území stáhla, ponechala si ale pod kontrolou Bezpečnostní pásmo na jihu země o velikosti přibližně tisíce kilometrů čtverečních, tedy desetiny Libanonu. Pásmo skutečně chránilo sever Izraele před útoky teroristů z Libanonu, současně ale izraelští vojáci byli nuceni čelit útokům libanonských guerill, zejména Hizballáhu.

izraelský tank u opěrného bodu u hradu Beaufort, 1995
izraelský tank u opěrného bodu u hradu Beaufort, 1995

Jednostranné stažení z Libanonu oznámil 24. května 2010 tehdejší náčelník generálního štábu Izraelských obranných sil Šaul Mofaz (Shaul Mofaz), který jej označil za „historické“ a prohlásil, že „chlapci jdou zpět domů.“

Byť Barak stažení sliboval, bylo i pro ty Izraelce, kteří jej vítali, šokem.

Ještě větší šok a zděšení zažívali příslušníci spojenecké Jiholibanonské armády (South Lebanon Army, جيش لبنان الجنوبي, צבא דרום לבנון, צד“ל), z nichž část kvapně prchala s rodinami do Izraele a část se vydala do rukou libanonských úřadů. Nutno dodat, že Libanon se vůči těmto „zrádcům“ nakonec zachoval vcelku velkoryse a řadové vojáky a nižší hodnosti trestal nanejvýš několika lety vězení.

Izrael stáhl své vojáky aniž by za to žádal a obdržel nějaké ústupky z libanonské strany. Činil tak v přesvědčení, že nárazníkové pásmo již neplní svůj účel – každoročně si jeho udržování vyžádalo životy desítek vojáků, celkem 1.216 – a pokud se na území Libanonu nebudou nacházet izraelští vojáci, nebude mít severní soused důvod provádět či tolerovat útoky na židovský stát.

Jižní Libanon 1986
Jižní Libanon 1986

Stažení tak bylo odrazem přesvědčení části izraelského establishmentu, že jednostrannými kroky a vzdáním se sporných území, se lze dobrat míru s arabskými sousedy.

Barakovo rozhodnutí se ve své době zdálo být rozumné, vycházelo však z předpokladu, že protistrana také touží po ukončení nepřátelství a nastolení dlouhodobého, když ne přímo míru, tak alespoň příměří.

Koncept výměny území za mír se však osvědčil jen v případě míru s Egyptem z konce 70. let. V případě Libanonu Hizballáh obsadil po izraelském stažení území u hranic, izraelský odchod prohlásil za své vítězství a důkaz izraelské slabosti a nadále pokračoval v útocích na Izrael. Ty nakonec vedly až k Druhé libanonské válce v roce 2006.

Rychlé a chaotické jednostranné stažení z Libanonu si stejně vyhodnotili také palestinskoarabští teroristé, kteří o pouhé čtyři měsíce později zahájili své krvavé řádění, tzv. Druhou intifádu.

Izraelské Stažení z Pásma Gazy v roce 2005 pak definitivně potvrdilo, že jednostranné ústupky Izraele si arabský nepřítel s ohledem na svoje psychologické založení vždy vyloží jako známku slabosti a jakýkoliv mír je nutné s Araby uzavírat na základě vzájemných ústupků a z pozice síly, nikoliv očekávat vděk za jednostranná vstřícná gesta.