Paraša EMOR (Lv 21,1 – 24,23)

Paraša EMOR (Lv 21,1 – 24,23) 5.00/5 (100.00%) 4 ohodnocení

1 tora21,1
אמור אל הכהנים בני אהרון – mluv ke kněžím, synům Áronovým
Možná by stačilo, kdyby Bůh řekl Mojžíšovi: „Mluv ke kněžím…“ Proč ještě doplňuje „synům Áronovým“? Zde se jedná o zdůraznění, aby si uvědomili, že jsou syny (potomky) velekněze Árona. Nejen jako kněží (kohanim) se nesmí rituálně poskvrnit při mrtvém, ale i jako Áronovi synové. Hospodin varuje kněží, aby se vystříhali poskvrnění při mrtvém (tumat met). Kněz koná bohoslužbu v Domě Božím. Proto představuje život, podobně jako je živý Bůh אלהים) חיים), Tóra života (תורת חיים) a cesty života (אורחות חיים). Proto musí být kněz vždy vzdálen antitézi života, t.j. smrti. Tóra nás učí, že v okamžiku, kdy z člověka vyprchal život, kněz nesmí být s mrtvým tělem nijak ve styku a musí se od mrtvého velmi vzdálit. Mrtvý rituálně znečišťuje kněze. Jakoby říkal knězi: Ty a já, nemůžeme být pod jednou střechou.“ (Podle knihy לקראת שבת rabína Šmuela Avidora Ha-Kohena)

אמור אל הכוהנים בני אהרן
Mluv ke kněžím, Áronovým synům…
Protože synové Izraele jsou svatí a čistí. Právě proto musí více dbát na zachování své svatosti a rituální čistoty než kterýkoli jiný národ. Například takový princ, který snědl velmi těžkou stravu, ihned se mu po ní udělalo zle. Naopak, prostý vesničan, který snědl totéž, zůstal bez následků, neboť byl na takové jídlo zvyklý. Podobně je tomu i s národem Izraele, který je svatý a čistý, proto je mnohem více náchylný k jakémukoli znečištění – טומאה a hůře je snáší. Proto ho Všemohoucí varuje a zdůrazňuje povinnost národa synů Izraele chránit si svou svatost a čistotu. (z díla Chajima Sofera „דברי שערי חיים“, Mukačevo 1887).

Mluv ke kněžím, synům Áronovým a řekni jim…
Komentátor Raši to vysvětluje slovo „řekni jim“ – řekni jim, t. j. upozorni dospělé, co se týče dětí – להזהיר גדולים על הקטנים  – Dospělí mají dávat pozor, aby ani děti neporušovaly zákazy.
Jiný výklad uvádí sbírka komentářů ,עיתורי תורה které sebral Aron Jakob Grinberg (1900-1963): Je nutné varovat velké, kteří stojí v čele národa, aby sami sebe „zmenšili“, aby se nevyvyšovali nad malé, nad prostý lid.

23,15-16
וספרתם לכם ממחרת השבת מיום הביאכם את עומר התנופה….
Potom si odpočítáte ode dne po dni odpočinku, ode dne, kdy jste přinesli snopek k oběti podávání….
V těchto dvou verších nám Tóra přikazuje nejen přinést do Chrámu den po dni odpočinku obětní snopek ječmene, ale od tohoto dne musíme počítat 49 dní, což je plných sedm týdnů. V Padesátý den přinášeli do Chrámu novou přídavnou oběť Hospodinu (מנחה חדשה לה‘) z pšeničné mouky. Padesátý den, to je náš svátek Šavuot, který též nazýváme Dobou darování Tóry (na hoře Sinaj). Opět jsme se dotkli svatosti. Například hora Sinaj, když na ní synové Izraele přijímali Tóru padesátého dne po vyjití z Egypta, byla svatou. Avšak svatost hory Sinaj byla pouze pro tuto událost – מעמד הר סיני. Poté hora Sinaj se stala opět obyčejnou horou. Kdežto svatost Erec Jisael a svatost Chrámové hory trvá navěky, podobně jako svatost lidu synů Izraele.
(Připomeňme, že karaité a Samaritáni rozumí pod slovem „שבת“ případně „ממחרת השבת“ opravdovový šabat-sobotu. Proto tuto micvu začínají plnit den po šabatu chol ha-moed pesach, tedy od neděle. Proto u nich svátek Šavuot vždy připadne na neděli.
Naše rabínská tradice – מסורת חז“ל však slovo „שבת“ pokládá za „יום שבתון“, tedy za „den odpočinku“, který nemusí být výslovně šabat, ale může být i prvním svátečním dnem Pesachu, kdy je práce také zakázaná).
Právě se nacházíme v období počítání snopku – omeru (ספירת העומר). Každý večer po pronesení požehnání počítáme omer. Včera (ve čtvrtek – 18. ijaru) byl třiatřicátý den od přinesení snopku do Chrámu, neboli LaG ba-omer – ל“ג בעומר.