Paraša VAERA (Ex 6,2 – 9,35)

Paraša VAERA (Ex 6,2 – 9,35) 5.00/5 (100.00%) 6 ohodnocení

images79r8cbgfTento šabat, 28. ledna je podle židovského kalendáře prvním dnem měsíce švatu, proto jej nazýváme šabat roš chodeš –- שבת ראש חודש sobota novoluní. O tomto šabatu jsou proto určité změny v synagogální liturgii. V pátek večer, kdy šabat začíná, v modlitbě amida doplňujeme „יעלה ויבוא“ pro novoluní. O šabatu v raní modlitbě šacharit v amidě doplňujeme יעלה ויבוא““. Po amidě recitujeme poloviční Halel – חצי הלל a po něm vyjmeme z aron ha-kodeš dva svitky Tóry. Z prvního předčítáme sedmi vyvolaným mužům parašu VAERA a z druhého svitku předčítáme osmému vyvolanému – maftírovi z paraši Pinchas (4. Mojžíšova 28,9-15). Maftír poté čte haftaru na novoluní z knihy proroka Izajáše 66,1-24. Po uložení svitků zpět do aron ha-kodeše se modlíme musaf na šabat roš chodeš. Ke konci dopolední modlitby také recitujeme 104 Žalm – ברכי נפשי.

mandlovnik
V Izraeli již rozkvetl mandlovník

וּשְׁמִ֣י יְהוָ֔ה לֹ֥א נוֹדַ֖עְתִּי לָהֶֽם  6,3– Ale své jméno Hospodin jsem jim nedal poznat. Hospodin je Bohem našich praotců Abrahama, Izáka a Jákoba a jejich potomků. Ačkoli měl s nimi velmi těsný kontakt, první, komu se dal poznat Bůh jménem J-H-V-H (Hospodin, Věčný), byl náš učitel Mojžíš, následovník a důstojný pokračovatel víry praotců.

V traktátu Sanhedrin 111a se uvádí: חבל על דאבדין ולא משתכחין neboli חבל על אלו שאבדו ואינם נמצאים (כאן אתנו) – Škoda těch, kteří odešli na věčnost a nejsou zde s námi. Tato slova pronášíme na památku zemřelých.

V jednom velkém městě, kde však žilo velmi málo souvěrců studujících Tóru, se představitelé židovské obce rozhodli, že jmenují jednoho velkého učence rabínem komunity. Vychloubali se před ním, že v jejich městě jsou pochováni tací velikáni, jako například rabi David ha-Levi Segal (1586-1667), zvaný podle svého díla הט“ז nebo rabi Abraham Gombiner (1637-1683), autor díla מגן אברהםči rabi Akiba Eiger (1761-1837). Proto je rabínský úřad v jejich městě velmi ceněn a pro každého, kdo je tam rabínem, je to velká čest. Časem však tento učenec zjistil, že rabi Segal je pohřben ve Lvově, rabi Gombiner v Kaliszi a rabi Akiba Eiger v Poznani. Proto se obrátil na představitele obce a zeptal se jich: „Proč jste mě obelhali?“ Oni mu však odvětili: „Rabi, v žádném případě jsme tě neoklamali. Ve Lvově se učí הטורי זהב rabi Segala, proto tam není vůbec pohřben, naopak – on tam žije! Podobně v Kaliszi žije rabi Gombiner, protože se tam učí jeho dílo אברהם מגן. Taktéž v Poznani je stále živý rabi Akiba Eiger, protože se tam učí knihy, které napsal. Zde však, v našem městě, protože tu není nikoho, kdo by se učil jejich díla, jsou tu pohřbeni tito velikáni spolu se svými knihami, které napsali….“

Toto je vysvětlení slov: „חבל על דאבדין“ – škoda těch, které ztrácíme tak, že jejich činy, slova a myšlenky nemají pokračovatele mezi živými. „ולא משתכחין“ – to je opravdová ztráta. Pokud však jsou žáci a následovníci díla zemřelých, pak to ztráta není.

6,6-7

V těchto dvou verších je skryt základ povinnosti pít během sederové večeře čtyři poháry vína. Jedná se o tzv. arba lešonot ha-geula (ארבע לשונות הגאולה) neboli o čtyři slova vykoupení:

וְהֽוֹצֵאתִ֣י אֶתְכֶ֗ם – vyvedu vás,וְהִצַּלְתִּ֥י אֶתְכֶ֖ם – vysvobodím vás, וְגָֽאַלְתִּ֤י אֶתְכֶם֙ – vykoupím vás a

וְלָֽקַחְתִּ֨י אֶתְכֶ֥ם – vezmu si vás. To jest, že Hospodin čtyřmi různými slovy slibuje svému lidu jedno, že je zbaví jha egaptského otroctví. Na počátku 8. verše je však ještě jedno slovo וְהֵֽבֵאתִ֤י אֶתְכֶם֙ – a přivedu vás… Kvůli tomuto slovu byla mezi učenci pře, patří-li toto slovo do kategorie arba lešonot ha-geula nebo ne, a je-li tedy povinnost o sederu pít čtyři poháry nebo pět pohárů vína. Nakonec se oba tábory učenců nemohly dohodnout, zda čtyři nebo pět, a jejich spor skončil nerozhodně, což se hebrejsky nazývá תיקו (tejku). Učenci však toto slovo vysvětlovali jako zkratku, t.j. první písmena slov: יתרץ קושיות ובעיות תישבי, t.j. Tišbejský (prorok Eliáš) vyřeší otázky a problémy. Kdy se tak stane? Až přijde prorok Eliáš a oznámí nám, že dlouho očekávaný Mesiáš již přichází. Tehdy nám také řekne, kolik pohárů na sederovou večeři máme pít, zda čtyři, jako dosud nebo pět.

6,12

וַֽאֲנִ֖י עֲרַ֥ל שְׂפָתָֽיִם – když jsem neobratných rtů – těžce se mi mluví. Onkelos překládá Mojžíšova slova do aramejštiny takto: ואנא יקיר ממלל. Tedy: „každé slovo má cenu zlata“. Škoda vypustit z úst zbytečně slovo, když je předem jasné, že faraón nebude chtít slyšet má slova.Proč měl Mojžíš potíže s řečí? Proč se zajíkal? Odpověď nám dá midraš Šemot Rabba 1. Faraonova dcera Mojžíše milovala tak, jakoby byl jejím synem. Faraón, její otec, si oblíbil malého Mojžíše jakoby byl jeho pravým vnukem. Mnohdy si s ním hrál a při tom mu Mojžíš sundával panovnickou korunu a dával si ji na hlavu. Faraón se tomu smál, ale dvořanům a zvláště kněžím tato hra nebyla po chuti. Proto začali faraóna neustále přesvědčovat, že mu je Mojžíš nebezpečný. Nyní to vypadá jako nevinná hra, ale časem, až Mojžíš dospěje, aby se nestalo to, o čem mu prorokují, že ho zbaví nejen koruny, ale vlády nad celým Egyptem.. Proto faróna nabádali, aby dal Mojžíše zabít a tak se vyvaroval do budoucna hrozícímu nebezpečí. Mezi nimi byl i midjánský kněz Jitro. Ten řekl faraónovi, že si myslí, že to je pouze neninná dětská hra, neboť Mojžíš je ještě malý na to, aby si uvědomoval, co dělá. Poradil faraónovi, aby Mojžíše vyzkoušel. Ať nechá před něj položit talíř se zlatem a také s do červena rozžhavenými uhlíky. Pokud Mojžíš sáhne po zlatu, bude to důkazem, že Mojžíš jedná cílevědoměba varování kněží má své opodstatnění. Může to tedy nechat zabít. Pokud však Mojžíš sáhne po žhavých uhlících, nemusí se ho obávat, proč tedy zabíjet nevinné dítě? Když položili talíř před Mojžíše, ten chtěl sáhnout po zlatu, ale vtom ho archanděl Gabriel vzal za ruku a nasměroval ji k žhavým uhlíkům. Mojžíš jeden vzal a dal si ho do pusy. Tak si spálil ústa a jazyk a od té doby se zajíkal, stal se שְׂפָתָֽיִם עֲרַ֥ל .