Paraša VAJECHI (Gn 47,28-50,26)

Paraša VAJECHI (Gn 47,28-50,26) 5.00/5 (100.00%) 10 ohodnocení

images79r8cbgfO tomto šabatu, 14. ledna zakončíme v synagógách čtení 1. Knihy Mojžíšovy – Berešit, která se završuje Josefovou smrtí v Egyptě. Celý Josefův příběh (kapitoly 37 a 39 až 50) můžeme zasadit do období hyksóské nadvlády v Egyptě – cca 1680-1560 př.n.l. Hyksósové je název pro semitské kmeny, které obsadily Egypt a jejichž vládcové sesadili dynastii egyptských faraónů a sami zaujali jejich pozici. Noví hyksósští vládcové (faraónové) se kulturně i nábožensky rychle asimilovali do egyptského prostředí, ale samotnými Egypťany byli jako cizorodý barbarský živel, který se osmělil sesadit egyptské faraóny, nenáviděni. Hyksósští vládci to věděli a proto se obklopovali nejvyššími úředníky jim etnicky blízkými. Tato skutečnost může vysvětlit strmou Josefovu kariéru na faraónově dvoře. Na dvoře egyptských faraónů bylo prakticky nemožné, aby semita zaujal post ministra nebo jako Josef, přímo faraónova zástupce. (Předpokládáme-li, že Abraham žil v době mezopotámského krále Chammurabiho (asi 1792-1750 př.n.l.), tak i zasazení doby Josefova působení v Egyptě do 17.- 16. století př.n.l. je chronologicky možné).

47,28 Tato paraša se nazývá פרשה סתומה – uzavřená paraša. To znamená, že mezi minulou parašou וַיִּגַּשׁ a současnou וַיְחִי není žádná mezera. Jedna paraša od druhé není vizuálně oddělena. Mezi parašami není ani mezera odpovídající devíti písmenům. Proč? Komentátor rabi Šlomo Jicchaki, zvaný RAŠI to vysvětluje následovně: Protože po Jákobově smrti se jakoby zavřely-uzamkly oči a srdce synů Izraele kvůli těžkému zotročení, které na sobě pociťovali. Druhé objasnění je, že Jákob chtěl ještě před smrtí oznámit svým synům, kdy nastoupí konec, to jest, kdy nastoupí úplné konečné vysvobození – גאולה שלמה, ale bylo mu to náhle skryto a on nebyl schopen říci, kdy se tak stane (Berešit raba 96).

וַיִּקְרְב֣וּ יְמֵֽי־יִשְׂרָאֵל֮ לָמוּת֒ 47,29– Když se přiblížil den Izraelovy smrti

Ten, o kom je řečeno, že se jeho dny přiblížily k smrti, dožil se méně let než jeho předci. Izák žil 180 let a Jakob (Izrael) se dožil jen 147 let. U Davida se také uvádí, že „když se přiblížil den Davidovy smrti“ (1 Král. 2,1). Davidův otec Jišaj žil 80 let, ale David jen 70. (Podle RAŠIHO komentáře).

וַיִּתְחַזֵּק֙ יִשְׂרָאֵ֔ל וַיֵּ֖שֶׁב עַל־הַמִּטָּֽה 48,2- Tu se Izrael vzchopil a posadil se na lůžku.

Izrael pravil: „Byť je mým synem, je ale králem a já mu musím prokázat úctu.“ Odtud pochází naše povinnost prokazovat úctu králi nebo člověku majícímu moc. Také Mojžíš prokázal úctu faraonovi, když řekl: „Všichni tito tvoji služebníci sestoupí ke mně…“ (Ex 11,8), místo aby mu řekl: „Ty sám budeš muset přijít ke mně.“ Také prorok Elijáš „si podkasal bedra a běžel před Achabem“ (1 Král. 18,46). (Podle RAŠIHO komentáře).

וַיְבָ֥רֶךְ אֶת־יוֹסֵ֖ף וַיֹּאמַ֑ר 48,15- Pak požehnal Josefovi a řekl…

Vždyť nežehnal Josefa, ale Josefovy syny?! Pravda, ale není většího požehnání pro otce, než aby byli jeho synové dobří a nadaní. „Ať požehná těm chlapcům. Ať se v nich hlásá mé jméno a jméno mých otců Abrahama a Izáka.“ Není lepšího požehnání pro otce než toto.(Podle díla שני לוחות הברית neboli של“ה rabína Ješajáhú Horowitze, 1575-1630 v Cfatu, pražského rabína, který odešel do Svaté Země).

וְיִקָּרֵ֤א בָהֶם֙ שְׁמִ֔י וְשֵׁ֥ם אֲבֹתַ֖י 48,16– Ať se v nich hlásá mé jméno a jméno mých otců….

Bohužel se stává, že se děti zkazí a dostanou se na šikmou plochu. Jejich rodiče a prarodiče se za ně stydí. O to hůře nesou stud, když jejich děti a vnuci jsou spojováni s jejich jménem. Proto náš otec Jákob žehnal své vnuky, Josefovy syny Efrajima a Menašeho, aby byli hodni toho, že se v nich bude hlásat jméno jejich předků. Aby oni sami a jejich rodiče nemuseli pociťovat hanbu, když se o nich řekne, že jsou pravnuci a vnuci Abrahama, Izáka a Jákoba.