Paraša VAJIKRA (Lv 1,1 – 5,26)

Paraša VAJIKRA (Lv 1,1 – 5,26) 5.00/5 (100.00%) 7 ohodnocení

O šabatu 1. dubna zahajujeme v synagógách čtení Třetí knihy Mojžíšovy – ספר וַיִּקְרָא. Tato kniha má ještě jeden název, a to תורת כהנים – Učení kněží (viz např. traktát Menachot 45a). Třetí kniha Mojžíšova začíná také výčtem různých druhů obětí:  Oběť zápalná – ola – עֹלָה.  Oběť oběť moučná – mincha – מִנְחָה. ,  oběť pokojná (za mír mezi lidmi) – šlamim – שְׁלָמִים  , oběť za neúmyslný hřích – chatat – חַטָּאת , oběti za další různá neúmyslná provinění – ašam – אָשֵׁם .

וַיִּקְרָא 1,1  –  A zavolal…  Malé „alef“ na konci slova nám naznačuje, že Mojžíš se nikdy nechlubil svými úspěchy a svým vysokým postavením, kterého dosáhl. Zůstal stále velmi skromným a pokorným člověkem. Mojžíš se podobal člověku, který stojí na střeše vysokého domu, kterému vůbec nepřijde na um chvástat se tím, že stojí vysoko nad ostatními, neboť to není výška jeho těla, co jej činí vysokým, ale výška domu, na jehož střeše stojí. Podobně si vedl i Mojžíš, který dosáhl vysoké morální úrovně, ale byl si vědom toho, že to není jeho zásluha, ale zásluha Všemohoucího, který ho obdaroval vysokou morálkou a duchovní velikostí. Proto také Mojžíš nevešel do stanu setkávání sám o své vůli, ale čekal, ža jej Hospodin zavolá. (Podle slov rabína Simchy Bunema z Przysuchy, 1767-1827).

אָדָ֗ם כִּֽי־יַקְרִ֥יב מִכֶּ֛ם קָרְבָּ֖ן לַֽיהוָ֑ה –1,2 … Když někdo z vás chce přinést oběť Hospodinu … Proč se v tomto verši uvádí “ אָדָ֗ם- člověk“? Podobně jako oběť prvního člověka (Adama) nepocházela z lupu, neboť vše mu patřilo, tak ani vy nebudete obětovat oběti, které by pocházely z lupu. Toto je Rašiho komentář. Možná právě proto je zde uveden příklad prvního člověka, aby člověka naučil, že pokud chce, aby jeho oběť byla zcela dokonalá a opravdová, musí si ve svém srdci zcela jasně uvědomit, že na celém světě není kromě Hospodina nikoho, kdo by mu mohl opravdu pomoci či uškodit. Je to podobné jako u prvního člověka, kdy kromě něho nebylo na světě jiného člověka a tudíž se tento nemohl spoléhat na nikoho jiného než na samotného Hospodina. Když člověk dojde k tomuto závěru „Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení“ (Ž 73,25), pak může být přesvědčen, že jeho oběť bude přijata… (Podle díla אבני אזל).

אִם־עֹלָ֤ה קָרְבָּנוֹ֙ –1,3 jestliže jeho darem bude zápalná oběť…   Lidská myšlenka vždy předchází jakémukoli činu. סוף מעשה במחשבה תחילה – poslední v činech, leč v myšlenkách první (ze písně na uvítání šabatu Lecha dodí). Protože zápalná oběť – עולה má člověka očistit za jeho špatné myšlenky, je uvedena v Tóře na prvním místě a po ní až ostatní druhy obětí.

נפֶשׁ כִּֽי־תֶחֱטָא בִשְׁגָגָה מִכֹּל מִצְו‍ֹת יְהוָה אֲשֶר לֹא תֵֽעָשֶׂינָה וְעָשָׂה מֵֽאַחַת מֵהֵֽנָּה – 4,2  Když někdo zhřeší z nedopatření proti čemukoli, o čem přikázal Hospodin, co se dělat nesmí a dopustí se něčeho z toho. Jestliže lidská duše omylem klesla do hříchu, dopustiula se toho vzhledem k  וְעָשָׂה מֵֽאַחַת מֵהֵֽנָּה  že totiž takový člověk spáchal již kdysi přečin záměrně. Člověka, který nikdy nespáchal žádný přečin záměrně, toho střeží z nebes, aby nikdy také nespáchal žádný hřích omylem.

אֲשֶׁר נָשִׂיא יֶֽחֱטָא -4,22 Prohřeší-li se kníže…  Rabi Jochanan ben Zakaj pravil: „Šťastné pokolení, jehož kníže přináší oběť za neúmyslné provinění.“ (traktát Horajot 6).  Opravdu takové pokolení může být šťastné, má-li představitele, který je schopen a ochoten veřejně přiznat svou vinu a odčinit ji. Takový člověk se nestane neomylným diktátorem.