Paraša EMOR (Lv 21,1-24,23) a 33. den Omeru

Paraša EMOR (Lv 21,1-24,23) a 33. den Omeru 5.00/5 (100.00%) 3 ohodnocení

וַיֹּ֤אמֶר יְהוָה֙ אֶל־מֹשֶׁ֔ה אֱמֹ֥ר אֶל־הַכֹּֽהֲנִ֖ים בְּנֵ֣י אַֽהֲרֹ 21,1- A Hospodin řekl Mojžíšovi: „Mluv ke kněžím, Áronovým synům…“Komentátor rabi Šlomo Jicchaki-Raši zde odkazuje na pasáž z traktátu Jevamot 114a, která ukládá dospělým kněžím (כהנים) postarat se o to, aby jejich děti neporušovaly zákazy spojené s kněžskou svatostí. Kněží mají povinnost vychovávat své děti k tomu, aby v budoucnu převzaly v rituální čistotě a svatosti kněžský úřad.V této paraše se hovoří o svatosti, jejíž nejvyšší stupeň má velekněz (כהן הגדול) a kněží.V Tóře se hovoří o různých stupních svatosti: 1. svatý je celý národ Izraele, vyšší stupeň svatosti mají lévijci (לויים), ještě vyšší stupeň svatosti mají kněží (כהנים) a nejvyšší stupeň svatosti má výše zmíněný velekněz.Také sedmý verš vzhledem ke svatosti kněží jim zakazuje pojmout za manželku nevěstku nebo zneuctěnou ženu, neožení se ani s ženou zapuzenou od muže….Z tohoto verše se učíme, že kohen-kněz (kněžství se narozdíl od příslušnosti k židovství dědí po mužské linii) se dodnes nesmí oženit s rozvedenou ženou, ani s prozelytkou.

אֱמֹ֥ר אֶל־הַכֹּֽהֲנִ֖ים בְּנֵ֣י אַֽהֲרֹ֑ן – Mluv ke kněžím, Áronovým synům…

Protože synové Izraele jsou svatí a čistí. Právě proto musí více dbát na zachování své svatosti a rituální čistoty než kterýkoli jiný národ. Například takový princ, který snědl velmi těžkou stravu, ihned se mu po ní udělalo zle. Naopak, prostý vesničan, který snědl totéž, zůstal bez následků, neboť byl na takové jídlo zvyklý. Podobně je tomu i s nádoem Izraele, který je svatý a čistý, proto je mnohem více náchylný k jakémukoli znečištění – טומאה a hůře je snáší. Proto ho Všemohoucí varuje a zdůrazňuje povinnost národa synů Izraele chránit si svou svatost a čistotu. (z díla Chajima Sofera „דברי שערי חיים“, Mukačevo 1887)
23,15-16

וּסְפַרְתֶּ֤ם לָכֶם֙ מִמָּֽחֳרַ֣ת הַשַּׁבָּ֔ת מִיּוֹם֙ הֲבִ֣יאֲכֶ֔ם אֶת־עֹ֖מֶר הַתְּנוּפָ֑ה -Potom si odpočítáte ode dne po dni odpočinku, ode dne, kdy jste přinesli snopek k oběti podávání…. V těchto dvou verších nám Tóra přikazuje nejen přinést do Chrámu den po dni odpočinku obětní snopek ječmene, ale od tohoto dne musíme počítat 49 dní, což je plných sedm týdnů. V Padesátý den přinášeli do Chrámu novou přídavnou oběť Hospodinu (מנחה חדשה לה‘) z pšeničné mouky. Padesátý den, to je náš svátek Šavuot, který též nazýváme Dobou darování Tóry (na hoře Sinaj). Opět jsme se dotkli svatosti. Například hora Sinaj, když na ní synové Izraele přijímali Tóru padesátého dne po vyjití z Egypta, byla svatou. Avšak svatost hory Sinaj byla pouze pro tuto událost – מעמד הר סיני. Poté hora Sinaj se stala opět obyčejnou horou. Kdežto svatost Erec Jisael a svatost Chrámové hory trvá navěky, podobně jako svatost lidu synů Izraele.

(Připomeňme, že karaité a Samaritáni rozumí pod slovem „שבת“ případně „ממחרת השבת“ opravdový šabat-sobotu. Proto tuto micvu začínají plnit den po šabatu chol ha-moed pesach, tedy od neděle. Proto u nich svátek Šavuot vždy připadne na neděli. Naše rabínská tradice – מסורת חז“ל však slovo „שבת“ pokládá za „יום שבתון“, tedy za „den odpočinku“, který nemusí být výslovně šabat, ale může být i prvním svátečním dnem Pesachu, kdy je práce také zakázaná).
LAG ba-OMER – ל“ג בעומר Letos začíná LaG ba-Omer v sobotu večer, 13.května a končí v neděli večer, 14. května. Tradice nám říká, že tento den ustala epidemie, která postihla žáky rabi Akiby a ti již neumírali. (Ovšem v talmudickém traktátu Jevamot 62b se uvádí, že žáci rabiho Akiby umírali na záškrt v období od Pesachu do Šavuot). Ať tak či onak, tento den se vymyká ostatním dnům „sefirat ha-omer“ a je povoleno se veselit, konat svatby, aškenázové se mohou nechat ostříhat (sefardé až o den později, 34. dne omeru).

Jinak tento den je dnem úmrtí rabi Šimona bar Jochaje, tanaity 2. stol. o.l. a jednoho z žáků rabi Akiby, kterému se epidemie vyhnula. Jsou ale jiní, například rabi Šerira gaon (906-1006), kteří tuto zvláštní selektivní epidemii považovali za římský teror, kterému padlo za oběť na 24 tisíc žáků rabi Akiby – aktivních účastníků proti římského povstání Bar Kochby). Nejednalo se tedy o nemoc, ale o mstu Římanů. Rabi Šimon bar Jochaj, který pohaněl Římany za jejich skutky v Erec Jisrael, byl jimi za svá slova odsouzen k smrti. Poté se skrýval se svým synem Elazarem nejdříve v učebně a poté, když se nebezpečí z prozrazení zvýšilo, v jeskyni u galilejské vesnice Pekiin. Hospodin učinil zázrak a nechal u jeskyně vytrysknout pramen vody a vyrůst stromu svatojánského chleba (עץ חרוב), aby se oběma dostalo potravy a nemuseli prakticky jeskyni opustit. Každý, kdo na toto místo přijede, má možnost se o tom přesvědčit na vlastní oči. (Příběh nalezneme v talmudickém traktátu Šabat 33b).

Připomeňme, že Hospodin se rabimu Šimonu bar Jochajovi odměnil za jeho usilovné učení Tóry tím, že mu odkryl skrytý smysl textu Tóry. Tradice uvádí, že rabi Šimon bar Jochaj pak vše, co mu Bůh odkyl, napsal a tak vznikla kniha Zohar (kniha Paprsku – הרוספר הז. Proto je rabi Šimon bar Jochaj považován za legendárního autora mystické knihy Zohar. Historicky je však za jejího autora považován mystik rabi Moše z Leónu, který žil ve Španělsku v 13. století.

Každoročně se na Lag ba-Omer sjíždějí do Mejronu u Safedu, kde je Rabi Šimon bar Jochaj pohřben statisíce Židů z celého světa, aby modlitbami a veselím uctili památku tohoto svatého rabína.