Šalamounův Chrám v Jeruzalémě zřejmě nebyl jediným místem, kde v Judeji ve starověku probíhaly masové bohoslužby. V jeruzalémské oblasti Tel Moca (Tel Motza), nacházející se sedm kilometrů severozápadně od Starého města totiž tým archeologů z Univerzity Tel Aviv a Izraelského památkového úřadu odkrývá rozsáhlý chrámový komplex, se na místě rozkládal přibližně mezi rokem 900 př.n.l. a počátkem šestého století př.n.l. Chrám objevený v roce 2012 stál v téže době jako První Chrám v Jeruzalémě. Konstatuje to výzkumná zpráva zveřejněná v Biblical Archaeology Review.
Pokračovat ve čtení “Bibličtí Izraelité neměli jen Chrám v Jeruzalémě. S archeologickým průkumem pomohou i čeští studenti” »
Tento šabat, který připadá na 1. den měsíce nisanu nazýváme šabat hachodeš – šabat měsíce. Paraša začíná slovem וַיִּקְרָ֖א (Vajikra, t.j. I zavolal) Hospodin Mojžíše…. V hebrejském textu slovo „Vajikra“ končí malým písmenem „alef“. Malé „alef“ nám naznačuje, že ten, kdo se opravdu učí Tóru a je schopen ji porozumět, musí být člověkem velice skromným a pokorným, podobně jako Mojžíš, o němž stojí psáno: וְהָאִ֥ישׁ מֹשֶׁ֖ה עָנָ֣ו מְאֹ֑ד מִכֹּל֙ הָֽאָדָ֔ם אֲשֶׁ֖ר עַל־פְּנֵ֥י הָֽאֲדָמָֽה – Mojžíš však byl nejpokornějším ze všech lidí, kteří byli na zemi (Nu 12,3). Bůh si vybral Mojžíše právě pro jeho skromnost a pokoru a ustanovil jej vůdcem národa synů Izraele, s nímž rád rozmlouval a jehož prostřednictvím vedl svůj vyvolený lid do zaslíbené země. Jeho vůdčí postavení v národě mu však nikdy nestouplo do hlavy a Mojžíš byl až do konce svého života stále nejskromnějším a nejpokornějším člověkem na zemi.
O šabatu čteme dvě poslední parašijot 2. knihy Mojžíšovy. Tento šabat, kdy ohlašujeme příchod nového měsíce nisanu, v němž slavíme Peasch a naši předci přinášeli pesachovou oběť,se nazývá „Šabat para – Šabat krávy„. Ze schrány vyndaváme dva svitky Tóry a ze druhého svitku čteme poslednímu vyvolanému muži-maftírovi pasáž ze 4. kn. Mojžíšovy 19,1-22, kde se píše o červené krávě, jejímž popelem smíseným s vodou očišťuje kněz člověka, na kterém ulpěla rituální nečistota – tum’at met. Člověk, který se rituálně znečistil, např. se dotkl mrtvoly nebo náhrobku, nemohl přinášet oběti. Proto musel podstoupit týdenní proces očišťování. Teprve poté mohl přinést oběť.
30,12
Šabat před Purimem nazýváme „šabat zachor“ neboli „šabat pamatuj“. V sobotu při raních bohoslužbách vyndaváme z aron ha-kodeše dva svitky Tóry. Z prvního čteme pro sedm vyvolaných mužů příslušnou parašu Tecave a z druhého svitku předčítáme maftírovi, osmému vyvolanému pasáž z 5. Mojžíšovy 25,17-19: זָכ֕וֹר אֵ֛ת אֲשֶׁר־עָשָׂ֥ה לְךָ֖ עֲמָלֵ֑ק – Paamtuj, co ti učinil Amálek… Touto pasáží si připomínáme proklatého Hamana, potomka amáleckého krále Agaga, který chtěl vyvraždit a oloupit všechny Židy v perské říši. Díky odvaze královny Ester a Mordechaje jeho plán ztroskotal a Haman byl po zásluze potrestán.
V pátek, 16. února byl první den měsíce adaru, tudíž roš chodš adar. Stojí psáno „מִשֶּׁנִּכְנַס אַדָּר מַרְבִּים בְּשִׂמְחָה – Když nastoupil adar, zvětšujeme radost“ (traktát Ta’anit 29a).
Šabat, kdy ohlašujeme příchod nového měsíce adaru (první a druhý den roš chodeš budou ve čtvrtek, 15. a v pátek, 16. února), nazýváme šabat šekalim. Vyndáváme dva svitky Tóry a z druhého svitku předčítáme osmému vyvolanému muži – maftirovi pasáž z Ex 30,11-16.
Pouze dvě paraši v celé Tóře nesou jméno nežidovské osobnosti. Tato a ještě paraša Balak (Nu 22,1-25,9). V této souvislosti nutno podotknout, že midraš Tanchuma, Jitro 7 uvádí, že slova „ויחד יתרו (vajichad Jitro) – radoval se Jitro“ se mají číst „יתרו ויהד (vajihed Jitro) – stal se Židem“.
Připomeňme si, že od úterního večera do středečního večera, 30.- 31.ledna slavíme Tu bi-švat neboli Nový rok stromů. Původ tohoto svátku nalezneme v Mišně, traktát Roš hašana 1:1, kde se hovoří o čtyřech nových rocích. Jedním z nich je právě Nový rok stromu –ראש השנה לאילן, jak zní přesně jeho název. V mnoha židovských obcích se pořádá v předvečer svátku (o erev Tu bi-švat) slavnostní hostina, kterou nazýváme SEDER TU BI-ŠVAT. Při níž se, podobně jako o pesachovém sederu, pijí postupně 4 poháry vína. Nejdříve pohár bílého vína, symbolizuje přírodu, která se ještě neprobudila ze zimního spánku, druhý pohár bílého vína s trochou červeného, což symbolizuje probouzející se přírodu, tedy 15. den měsíce švatu. V třetím poháru je o něco více než polovina červeného vína a o trochu méně bílého, to představuje „boj“ mezi chladnými a teplými jarními dny, kterých je však již více, což je období Pesachu. Konečně čtvrtý pohár je plný červeného vína, které představuje léto, slunné a horké dny, kdy je na stromech dozrálé sladké ovoce. Také se je jí mnoho druhů ovoce a ořechů. Mezitím se čtou z knihy חמדת ימים (Chemdat jamim) úryvky z Tóry, Talmudu, midrašů a knihy Zohar, v nichž se píše o stromech. Tento zvyk pořádat SEDER TU BI-ŠVAT vznikl v kruzích židovských mystiků-kabalistů v 17. století.
Občas je dobré nahlédnout do historie a zjistíme, že pojem asimilace není pojmem zcela novým. Asimilace kulturní a náboženská probíhala již v dávných dobách. Nemusela a nemusí mít vždy za následek úplné se zřeknutí identity. V době hyksóské nadvlády v Egyptě (17.- 16. stol. př.o.l.) se stal Josef jedním z nejvyšších a nejvlivnějších úředníků-ministrů na faraónově dvoře. Podobně, jako hyksóský faraón přijal vnější znaky egyptské kultury a oblečení (Gn 41,42), hovořil starou egyptštinou (Gn 42,23). Nebylo mezi ním a ostatními Egypťany rozdílu. Podobně ani později Mojžíš, který byl vychován na faraónově dvoře, se vnějškem neodlišoval od egyptských aristokratů. Jitrovy dcery říkají: „Nějaký Egypťan nás osvobodil z rukou pastýřů“ (Ex 2,19).
Tento šabat se nazývá též šabat šíra – שירה שבת – šabat písně, neboť v této paraše (15. kapitola) je uvdena děkovná píseň Hospodinu, kterou zpíval Mojžíš se všemi syny Izraele poté, když přešli na východní břeh Rákosového moře poté, co Bůh zázračně moře rozdělil a jejich pronásledovatelé – faraónovo vojsko tam utonulo. Píseň moře –הים שירת nebo také Mojžíšova píseň – שירת משה je příkladem nejstarší hebrejské poezie.
– Ale své jméno Hospodin jsem jim nedal poznat. Hospodin je Bohem našich praotců Abrahama, Izáka a Jákoba a jejich potomků. Ačkoli měl s nimi velmi těsný kontakt, první, komu se dal poznat Bůh jménem J-H-V-H (Hospodin, Věčný), byl náš učitel Mojžíš, následovník a důstojný pokračovatel víry praotců.V traktátu Sanhedrin 111a se uvádí: חבל על דאבדין ולא משתכחין neboli חבל על אלו שאבדו ואינם נמצאים (כאן אתנו) – Škoda těch, kteří odešli na věčnost a nejsou zde s námi. Tato slova pronášíme na památku zemřelých.V jednom velkém městě, kde však žilo velmi málo souvěrců studujících Tóru, se představitelé židovské obce rozhodli, že jmenují jednoho velkého učence rabínem komunity. Vychloubali se před ním, že v jejich městě jsou pochováni tací velikáni, jako například rabi David ha-Levi Segal (1586-1667), zvaný podle svého díla הט“ז nebo rabi Abraham Gombiner (1637-1683), autor díla מגן אברהםči rabi Akiba Eiger (1761-1837). Proto je rabínský úřad v jejich městě velmi ceněn a pro každého, kdo je tam rabínem, je to velká čest. Časem však tento učenec zjistil, že rabi Segal je pohřben ve Lvově, rabi Gombiner v Kaliszi a rabi Akiba Eiger v Poznani. Proto se obrátil na představitele obce a zeptal se jich: „Proč jste mě obelhali?“ Oni mu však odvětili: „Rabi, v žádném případě jsme tě neoklamali. Ve Lvově se učí הטורי זהב rabi Segala, proto tam není vůbec pohřben, naopak – on tam žije! Podobně v Kaliszi žije rabi Gombiner, protože se tam učí jeho dílo אברהם מגן. Taktéž v Poznani je stále živý rabi Akiba Eiger, protože se tam učí knihy, které napsal. Zde však, v našem městě, protože tu není nikoho, kdo by se učil jejich díla, jsou tu pohřbeni tito velikáni spolu se svými knihami, které napsali….“Toto je vysvětlení slov: „חבל על דאבדין“ – škoda těch, které ztrácíme tak, že jejich činy, slova a myšlenky nemají pokračovatele mezi živými.“ולא משתכחין“ – to je opravdová ztráta. Pokud však jsou žáci a následovníci díla zemřelých, pak to ztráta není.(Podle knihy שער בת רבים rabína Chajima Arie Leiba ben Josefa z Jedwabneho).