V Jeruzalémě se dnes konala bezprecedentní společně modlitba, při níž sedm předních izraelských náboženských představitelů prosilo Boha o ukončení koronavirové epidemie. Na terase hotelu King David se v 15 hodin při dodržení dvoumetrových bezpečnostních rozestupů společně modlili vrchní aškenázský rabín David Lau (דוד לאו), vrchní sefardský rabín Jicchak Josef (Yitzhak Yosef, יצחק יוסף), řecký pravoslavný patriarcha Jeruzaléma Theofilos III. (Θεόφιλος Γ‘), apoštolský administrátor Latinského patriarchátu jeruzalémského archibiskup Pierbattista Pizzaballa, hlava organizace imámů v jižního Izraele imám šejch Gamal el Ubra, imám šejch Agel al- Atraš (Agel Al-Atrash) a drúzský duchovní vůdce šejch Muváfak Taríf (Mowafaq Tarif, موفق طريف, מוואפק טריף).
Pokračovat ve čtení “Společná modlitba izraelských náboženských představitelů za osvobození světa od epidemie (+ video)” »
Tento šabat, který připadá na 1. den měsíce nisanu nazýváme šabat hachodeš – šabat měsíce. Paraša začíná slovem וַיִּקְרָ֖א (Vajikra, t.j. I zavolal) Hospodin Mojžíše…. V hebrejském textu slovo „Vajikra“ končí malým písmenem „alef“. Malé „alef“ nám naznačuje, že ten, kdo se opravdu učí Tóru a je schopen ji porozumět, musí být člověkem velice skromným a pokorným, podobně jako Mojžíš, o němž stojí psáno: וְהָאִ֥ישׁ מֹשֶׁ֖ה עָנָ֣ו מְאֹ֑ד מִכֹּל֙ הָֽאָדָ֔ם אֲשֶׁ֖ר עַל־פְּנֵ֥י הָֽאֲדָמָֽה – Mojžíš však byl nejpokornějším ze všech lidí, kteří byli na zemi (Nu 12,3). Bůh si vybral Mojžíše právě pro jeho skromnost a pokoru a ustanovil jej vůdcem národa synů Izraele, s nímž rád rozmlouval a jehož prostřednictvím vedl svůj vyvolený lid do zaslíbené země. Jeho vůdčí postavení v národě mu však nikdy nestouplo do hlavy a Mojžíš byl až do konce svého života stále nejskromnějším a nejpokornějším člověkem na zemi.
O šabatu čteme dvě poslední parašijot 2. knihy Mojžíšovy. Tento šabat, kdy ohlašujeme příchod nového měsíce nisanu, v němž slavíme Peasch a naši předci přinášeli pesachovou oběť,se nazývá „Šabat para – Šabat krávy„. Ze schrány vyndaváme dva svitky Tóry a ze druhého svitku čteme poslednímu vyvolanému muži-maftírovi pasáž ze 4. kn. Mojžíšovy 19,1-22, kde se píše o červené krávě, jejímž popelem smíseným s vodou očišťuje kněz člověka, na kterém ulpěla rituální nečistota – tum’at met. Člověk, který se rituálně znečistil, např. se dotkl mrtvoly nebo náhrobku, nemohl přinášet oběti. Proto musel podstoupit týdenní proces očišťování. Teprve poté mohl přinést oběť.
30,12
Šabat před Purimem nazýváme „šabat zachor“ neboli „šabat pamatuj“. V sobotu při raních bohoslužbách vyndaváme z aron ha-kodeše dva svitky Tóry. Z prvního čteme pro sedm vyvolaných mužů příslušnou parašu Tecave a z druhého svitku předčítáme maftírovi, osmému vyvolanému pasáž z 5. Mojžíšovy 25,17-19: זָכ֕וֹר אֵ֛ת אֲשֶׁר־עָשָׂ֥ה לְךָ֖ עֲמָלֵ֑ק – Paamtuj, co ti učinil Amálek… Touto pasáží si připomínáme proklatého Hamana, potomka amáleckého krále Agaga, který chtěl vyvraždit a oloupit všechny Židy v perské říši. Díky odvaze královny Ester a Mordechaje jeho plán ztroskotal a Haman byl po zásluze potrestán.
V pátek, 16. února byl první den měsíce adaru, tudíž roš chodš adar. Stojí psáno „מִשֶּׁנִּכְנַס אַדָּר מַרְבִּים בְּשִׂמְחָה – Když nastoupil adar, zvětšujeme radost“ (traktát Ta’anit 29a).
Šabat, kdy ohlašujeme příchod nového měsíce adaru (první a druhý den roš chodeš budou ve čtvrtek, 15. a v pátek, 16. února), nazýváme šabat šekalim. Vyndáváme dva svitky Tóry a z druhého svitku předčítáme osmému vyvolanému muži – maftirovi pasáž z Ex 30,11-16.
Pouze dvě paraši v celé Tóře nesou jméno nežidovské osobnosti. Tato a ještě paraša Balak (Nu 22,1-25,9). V této souvislosti nutno podotknout, že midraš Tanchuma, Jitro 7 uvádí, že slova „ויחד יתרו (vajichad Jitro) – radoval se Jitro“ se mají číst „יתרו ויהד (vajihed Jitro) – stal se Židem“.
Připomeňme si, že od úterního večera do středečního večera, 30.- 31.ledna slavíme Tu bi-švat neboli Nový rok stromů. Původ tohoto svátku nalezneme v Mišně, traktát Roš hašana 1:1, kde se hovoří o čtyřech nových rocích. Jedním z nich je právě Nový rok stromu –ראש השנה לאילן, jak zní přesně jeho název. V mnoha židovských obcích se pořádá v předvečer svátku (o erev Tu bi-švat) slavnostní hostina, kterou nazýváme SEDER TU BI-ŠVAT. Při níž se, podobně jako o pesachovém sederu, pijí postupně 4 poháry vína. Nejdříve pohár bílého vína, symbolizuje přírodu, která se ještě neprobudila ze zimního spánku, druhý pohár bílého vína s trochou červeného, což symbolizuje probouzející se přírodu, tedy 15. den měsíce švatu. V třetím poháru je o něco více než polovina červeného vína a o trochu méně bílého, to představuje „boj“ mezi chladnými a teplými jarními dny, kterých je však již více, což je období Pesachu. Konečně čtvrtý pohár je plný červeného vína, které představuje léto, slunné a horké dny, kdy je na stromech dozrálé sladké ovoce. Také se je jí mnoho druhů ovoce a ořechů. Mezitím se čtou z knihy חמדת ימים (Chemdat jamim) úryvky z Tóry, Talmudu, midrašů a knihy Zohar, v nichž se píše o stromech. Tento zvyk pořádat SEDER TU BI-ŠVAT vznikl v kruzích židovských mystiků-kabalistů v 17. století.
Občas je dobré nahlédnout do historie a zjistíme, že pojem asimilace není pojmem zcela novým. Asimilace kulturní a náboženská probíhala již v dávných dobách. Nemusela a nemusí mít vždy za následek úplné se zřeknutí identity. V době hyksóské nadvlády v Egyptě (17.- 16. stol. př.o.l.) se stal Josef jedním z nejvyšších a nejvlivnějších úředníků-ministrů na faraónově dvoře. Podobně, jako hyksóský faraón přijal vnější znaky egyptské kultury a oblečení (Gn 41,42), hovořil starou egyptštinou (Gn 42,23). Nebylo mezi ním a ostatními Egypťany rozdílu. Podobně ani později Mojžíš, který byl vychován na faraónově dvoře, se vnějškem neodlišoval od egyptských aristokratů. Jitrovy dcery říkají: „Nějaký Egypťan nás osvobodil z rukou pastýřů“ (Ex 2,19).
Tento šabat se nazývá též šabat šíra – שירה שבת – šabat písně, neboť v této paraše (15. kapitola) je uvdena děkovná píseň Hospodinu, kterou zpíval Mojžíš se všemi syny Izraele poté, když přešli na východní břeh Rákosového moře poté, co Bůh zázračně moře rozdělil a jejich pronásledovatelé – faraónovo vojsko tam utonulo. Píseň moře –הים שירת nebo také Mojžíšova píseň – שירת משה je příkladem nejstarší hebrejské poezie.