Dnes večer začíná půst 9. avu, který držíme až do úterního večera, do 21.24 hodin. Devátého avu roku 586 př.o.l. byl Babylóňany zničen první jeruzalémský Chrám a poté roku 70 o.l. Římany, druhý jeruzalémský Chrám. Toto datum je nejsmutnějším dnem v židovském kalendáři.Zboření Chrámu neznamenalo pouze zničení místa určeného pro modlitby a přinášení obětí, ale i místem zasedání nejvyššího zákonodárného sboru starověkého Izraele – Sanhedrinu. Chrám byl též do určité míry symbolem židovské nezávislosti.
Pokračovat ve čtení “9. Av – půst a naděje” »
Archiv pro štítek: judaismus
Když nastoupil měsíc av, zmenšujeme radost
Model Druhého Chrámu
Nyní se nacházíme uprostřed tří smutečních týdnů, počínaje půstem 17. tamuzu (11. července) a konče půstem 9. avu (1. srpna).
Tři týdny smutku zahajujeme půstem 17. tamuzu, kdy jsme vzpomínali na pět tragických událostí, které následně neblaze ovlivnily židovské dějiny (Mojžíš rozbil desky Zákona, do Chrámu byla postavena modla, v Chrámu bylo zrušeno přinášení každodenní oběti, Apostomos spálil svitek Tóry, Římané prorazili jeruzalémské hradby) a končíme je půstem Devátého avu, kdy byl roku 586 př.o.l. Babylóňany zničen 1. Jeruzalémský Chrám a roku 70 o.l. Římané zničili pak druhý Chrám. Během těchto tří týdnů dodržujeme některé obyčeje avelutu (smutku). Například nekonáme různé radostné společenské události. Výjimkou jsou brit mila (obřízka), pidjon ha-ben (výkup prvorozeného) nebo bar micva. (oslava dospělosti 13. letého chlapce) Je zakázáno poslouchat hudbu, muži se neholí a nestříhají a též se nekonají svatby.
Pokračovat ve čtení “Když nastoupil měsíc av, zmenšujeme radost” »
Paraša VAJIŠLACH (Gn 32,4 – 36,43)
וַיִּשְׁלַ֨ח יַֽעֲקֹ֤ב מַלְאָכִים֙ לְפָנָ֔יו אֶל־עֵשָׂ֖ו אָחִ֑יו…. …. כֹּ֣ה תֹֽאמְר֔וּן לַֽאדֹנִ֖י לְעֵשָׂ֑ו…. עִם־לָבָ֣ן גַּ֔רְתִּי 32,4-5
Pak Jákob vyslal napřed posly ke svému bratru Ezauovi…. ….vyřiďte mému pánu Ezauovi toto: „Až dosud jsem přebýval jako host u Lábana.“ Jaký smysl mělo vyslat anděly – מלאכים a ne lidi? Koho nazývá Jákob „pánem“, Ezaua nebo Hospodina? Tak jedná צדיק – spravedlivý. Spravedlivý, (Jákob), i když hovoří prostě s lidmi, stále myslí na vznešené, nadpozemské věci. Také při těchto slovech myslí Jákob na modlitbu k Bohu. Proto si vybral za posly anděly Michaela a Gabriela, kteří se stále přimlouvají za Izrael. Andělé kromě poselství k Ezauovi, se mají ještě modlit za Jákoba. A přikázal jim: „Vyřiďte mému pánu“, t.j. přimluvte se za Jákoba dobrým slovem u Pána přebývajícího na nebesích. Ezauovi pak vyřiďte tato prostá slova: „Žil jsem u Lábana“, ale nestal jsem se důležitým člověkem, nýbrž jsem stále byl hostem – גר. Jákob chce těmito slovy zdůraznit, že i když nabyl velkého majetku, nezměnil se a nestal se z něj namyšlený zbohatlík, který si pouze díky svému majetku zajistil vysoké postavení. Jákob zůstal stále skromným člověkem, považujícím se jen za „příchozího, hosta“. Podobně i my si během našeho života musíme uvědomit, že jsme na tomto světě pouze hosté, příchozí, kteří odejdou a budou skládat účty před soudnou stolicí Nejvyššího. Proto se bez ohledu na nabytý majetek musí člověk chovat stále tak skromně, jak se choval náš otec Jákob. (Podle díla נועם אלימלך, Elimelecha z Leżajska, 1717 – 1787 ).
Pokračovat ve čtení “Paraša VAJIŠLACH (Gn 32,4 – 36,43)” »
Paraša VAJECE (Gn 28,10-32,3)
וַיֵּצֵ֥א יַֽעֲקֹ֖ב מִבְּאֵ֣ר שָׁ֑בַע 
28,10 – Jákob vyšel z Beer-ševy.
Komentátor Rabi Šelomo Jicchaki (Raši, 1040-1105) vysvětluje počátek paraši takto: Bylo by přece správné prostě napsat: „Jákob se vydal do Charánu“. Proč začátek paraši hovoří o jeho odchodu z Beer-ševy? To nás má upozornit na skutečnost, že odchod spravedlivého člověka-cadika z jakéhokoliv místa zanechává stopu. To jest, všichni tam žijící naráz pociťují jakousi prázdnotu, neúplnost. Je cítit, že místu chybí onen cadik. Pokud spravedlivý žije ve městě, již svou přítomností zvyšuje jeho krásu, lesk a velkolepost. Podobně je tomu i s městy a místy, kde pouze žili a působili velcí učenci a cadikové, případně jsou tam pohřbeni. Například pro velké množství učenců a spravedlivých rabínů, kteří tam po staletí působili, se dostalo Praze čestného přídomku Město a matka Izraele – עיר ואם בישראל. Nebo například díky učencům a jejich žákům, kteří působili na mnoha vilenských ješívách, zvláště pak působení vynikajícího učence, gaona rabi Elijáhů (1720-1797), se Vilnijus nazýval litevským Jeruzalémem – ירושלים דליטPodobně je tomu i s Berdičevem, díky rabi Levi Jicchakovi,s Braclaví, díky rabi Nachmanu a s městem Medžibož, díky Baal Šem Tovu, atp. Proč se zde uvádí „וַיֵּצֵ֥א יַֽעֲקֹ֖ב מִבְּאֵ֣ר שָׁ֑בַע – Jákob vyšel z Beer Ševy…“, když u Abrahama se neuvádělo, že „מחרן ויצא אברם – Abram vyšel z Charánu….“? Odchod spravedlivého z určitého místa zanechá pocit prázdnoty v onom místě. Jákob žil blízkosti Izáka a Rivky. Poté, kdy odešel, rodiče náhle pociťovali prázdnotu a Jákob jim chyběl. Kdežto Abraham, který žil v Charánu, v pohanském prostředí, tak když odtud odešel, nikdo z jeho sousedů si toho ani nevšiml. Pohané po Abrahamově odchodu neměli pocit duchovní prázdnoty a spravedlivý jim vůbec nechyběl.(Podle bratislavského rabína Chatama Sofera, 1762-1839)
Rabín Eyal Karim jmenován rabínem IDF
Včera (1.12.2016) byl uveden do funkce nový vrchní rabín IDF. Byl také povýšen do hodnosti Brigádního generála . Ve funkci vystřídá rabína Rafi Peretze, který byl posledních sedm let vrchním rabínem IDF. Rabín Karim (57) nastoupil poprvé do IDF v roce 1975 a sloužil v parašutistickém praporu 202. Později studoval v jeruzalémské náboženské škole (ješivě) Merkaz Harav a vrátil se do služby v IDF v roce 1981, sloužil také během První libanonské války. Po válce působil na různých pozicích v Sayeret Matkal (Průzkumná jednotka Generálního štábu), kde dosáhl hodnosti podplukovníka. Později vedl předvojenskou ješivu Ateret Cohanim a napsal knihu o židovském vojenském právu. Jmenování rabína Karima bylo původně odloženo protože 3 poslankyně levicové strany MERETZ proti němu vystoupily s peticí, kterou později odvolaly. Datem inaugurace se tak stal první den měsíce kislev.
Pokračovat ve čtení “Rabín Eyal Karim jmenován rabínem IDF” »
Paraša TOLDOT (Gn 25,19 – 28,9)
וְאֵ֛לֶּה תּֽוֹלְדֹ֥ת יִצְחָ֖ק בֶּן־אַבְרָהָ֑ם אַבְרָהָ֖ם הוֹלִ֥יד אֶת־יִצְחָֽ 25,19 – Toto je rodopis Abrahamova syna Izáka. Izáka. Proč Tóra zdůrazňuje, že Izák je synem Abrahama? Stačilo by to přece jen jednou napsat. Je to kvůli pomlouvačům, kteří chodili a říkali, že Izák není Abrahamův syn, ale je synem Sáry a pelištejského krále Abímelecha. Proto Hospodin učinil rysy Izákovy tváře shodnými s rysy tváře Abrahamovy, aby nebylo pochyb, že Izák je Abrahamův syn. (Podle midraše Tachuma a komentátora Rašiho).
Pokračovat ve čtení “Paraša TOLDOT (Gn 25,19 – 28,9)” »
Paraša Chajej Sara (Gn 23,1-25,18)
וַיִּֽהְיוּ֙ חַיֵּ֣י שָׂרָ֔ה מֵאָ֥ה שָׁנָ֛ה וְעֶשְׂרִ֥ים שָׁנָ֖ה וְשֶׁ֣בַע שָׁנִ֑ים שְׁנֵ֖י חַיֵּ֥י שָׂרָֽה 
23.1 – Sára byla živa sto let a dvacet let a sedm let ….
Raši na základě midraše Berešit Rabba 58 vysvětluje způsob, kterým nás Tóra informuje o Sářině věku, kterého se dožila: Ve věku sta let byla bez hříchu jako dvacetiletá. Ve dvaceti letech byla tak krásná jako v sedmi. Stáří je například spojeno s takovými vlastnostmi, jako je rozvaha, nepoddání se různým chtíčům a podobným věcem. Na druhou stranu se také mládí projevuje svými kladnými vlastnostmi, jako je například zápal pro věc, houževnatost a rychlost. Zde nám chce Tóra říci, že v Sářině osobě se současně snoubily vlastnosti charakteristické jak pro mládí, tak pro stáří. Dvacetiletá Sára byla již tak morálně vyspělá jako stoletá. Ve stu letech byla Sára tak hbitá a houževnatá jako ve dvaceti.
Paraša LECH LECHA (Gn 12,1-17,27)
Touto parašou začíná prehistorie našeho národa. Paraša pojednává o našem praotci Abrahamovi, který ve věku 75 let opouští na Boží příkaz svou vlast, Mezopotámii a město Cháran, aby časem překročil Jordán a vstoupil do kenaánské země, kterou mu a jeho potomkům Hospodin zaslíbil. Abraham עובר (over) – přechází z východního běhu Jordánu na západní, a od této chvíle jej nazýváme אברהם העברי (Abraham ha-ivri), Abraham přešedší řeku Jordán. Odtud máme též slovo עברי (ivri) , což také překládáme jako Hebrejec nebo v ruštině ještě bližší originálu: jevrej. Dále pak máme název pro moderní hebrejštinu: עברית (ivrit). Kromě toho v Achnatonově (asi 1359-1342 př.o.l.) archivu jeho hlavního města Achetatonu, v nynější egyptské el-Amarně, se našly dopisy-hliněné tabulky kenaánských králů, kteří prosí faraona o pomoc proti kočovným kmenům ohrožujícím jejich městské státy, které nazývají „Apiru“ nebo „Habiru“, což připomíná název „ivri“.
Paraša Noach (Gn 6,9-11,32)
6,9
אֵלֶּה תּֽוֹלְדֹת נֹחַ נֹחַ אִישׁ צַדִּיק תָּמִים הָיָה בְּדֹֽרֹתָיו אֶת־הָֽאֱלֹהִים הִֽתְהַלֶּךְ־נֹֽח
Toto je rodopis Noeho. Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení . Noe chodil s Bohem.
Komentátor rabi Šlomo Jicchaki-Raši (1040-1105) uvádí, že když Písmo hovoří o Noemovi, vyjadřuje se o něm pochvalně, jak to svědčí z Přísloví 10,7: „Památka spravedlivého bude k požehnání.“ Jiné vysvětlení nám dává skutečnost, že za slovy toto je rodopis Noeho nenásleduje výčet jeho potomků, ale následují slova, že Noe byl muž spravedlivý a bezúhonný. Tak nás Písmo učí, že hlavní, co po sobě zanechá spravedlivý člověk jsou jeho dobré skutky (Dle midraše Berešit Rabba 30).
Paraša Berešit (Gn 1,1 – 6,8)
בְּרֵאשִׁ֖ית בָּרָ֣א אֱלֹהִ֑ים אֵ֥ת הַשָּׁמַ֖יִם וְאֵ֥ת הָאָֽרֶץ ׃1,1 – Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Na počátku neboli především si musí každý Žid uvědomit, že Bůh stvořil nebesa a zemi. Od toho se vše odvíjí. (Podle slov rabi Moše Leiba Erblicha ze Sasówa, 1745-1807).
V úvodu ke svému komentáři cituje Raši (1040-1105) slova rabi Jicchaka – Rabi Jicchk řekl: „Tóra měla začít veršem: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců“ (Ex 12,2) , což je první přikázání, které dal Hospodin synům Izraele. Proč tedy Tóra začíná slovem בראשית – (od stvoření světa)? Protože „svému lidu ohlásil své mocné činy, že mu dá dědictví národů“ (Ž 111,6). Řeknou-li národy světa Izraeli: „Jste lupiči, kteří obsadili zemi národů.“ Izrael jim odpoví: “Celá země náleží Všemohoucímu, On ji stvořil a dal ji tomu, kdo je jí hoden.“ Svým rozhodnutím jim ji dal a rozhodnutím ji jim odňal a předal ji nám.
Pokračovat ve čtení “Paraša Berešit (Gn 1,1 – 6,8)” »
Islámské lži o Jeruzalému a mešitě Al Aqsa, část I.
Jak „putovala“ mešita Al-Aqsa uvedená v koránu z Arabského poloostrova do Jeruzaléma. Jak se rozšířilo území Chrámové hory, aby se zamezil přístup Židům na toto posvátné místo. Zvláštní lekce z historie.
Známé arabské přísloví říká: „Lhář musí mít dobrou paměť“. Důvod je jasný – musí si pamatovat své lži a komu jakou lež říkal, aby se nezapletl sám do svých lží a tak by vše na sebe vyzradil. Toto pravidlo samozřejmě platí i v tak důležité záležitosti, jakou je Jeruzalém, jehož svatost pro sunitský islám se zakládá na politickém výkladu a na jednom z veršů Koránu, zatím co pro šíitský islám je třetím svatým městem po Mekce a Medině jihoirácké město Nadžaf.
Pokračovat ve čtení “Islámské lži o Jeruzalému a mešitě Al Aqsa, část I.” »
Svátek Sukot – Svátek stánků
Na osm dnů (letos od 16. do 24. 10. v diaspoře do 25.10.) se židé stěhují ze svých domovů do stánků, které si před svátkem postavili, aby v nich jedli, studovali a spali. Jistě ne všichni tak činí, ale lze předpokládat, že alespoň jednou během svátku každý obyvatel Izraele do stánku – suky vstoupí. Tyto příbytky nás upozorňují na to, že přestože bydlíme ve zděných domech, které nám poskytují veškerý komfort, není to samozřejmé. A stejně jako naši předkové při východu z Egypta žili po čtyřicet let ve stanech, nesmíme na to zapomenout ani dnes a být si této situace nejen vědomi, ale i si ji tak trochu prožít.