Paraša ŠEMOT (Ex 1,1 – 6,1)

images79r8cbgf

וְאֵ֗לֶּה שְׁמוֹת֙ בְּנֵ֣י יִשְׂרָאֵ֔ל 1,1 – Toto jsou jména synů Izraele   Komentátor Raši uvádí, že se podobají hvězdám. Synové Izraele musí vědět, že je Hospodin miluje. Proto Všemohoucí stvořil hvězdy, aby osvětlovaly noční tmu. Proto také Hospodin stvořil syny Izraele, aby šířili Boží světlo a vnášeli ho do nejtemnějších míst. (שפת אמת – R. Jehuda Arie Leib Alter, 1847-1905, Górský Rebe)

אִ֥ישׁ וּבֵית֖וֹ בָּֽאוּ 1,1- Přišli, každý se svou rodinou . Přišli do Egypta se svými domy z Erec Jisrael, t.j. přinesli si s sebou batej midrašot-školy, aby se v nich učili Tóře. V batej midrašot, které jsou mimo Erec Jisrael, se nalézá svatost Země Izraele. (תורת משה)

הִנֵּ֗ה עַ֚ם בְּנֵ֣י יִשְׂרָאֵ֔ל רַ֥ב וְעָצ֖וּם מִמֶּֽנּול֑ו הָ֥בָה נִֽתְחַכְּמָ֖ה ל֑וֹ…. 1,9-10 Hle, izraelský národ je početnější a zdatnější než my. Musíme s ním nakládat moudře… Když pro syny Izraele nastanou těžké časy, vždy z jejich středu povstane vůdce, který posiluje lid v této nelehké době. Dodává srdcím lidí odvahu, pomáhá jim dobrým slovem a radou odolávat útisku a ústrkům. Nenechává svůj národ zmalomyslnět v době jeho těžkých zkoušek a tak jej zachraňuje od nejhoršího. Všichni nenávistníci Izraele znají tuto skutečnost ve všech dobách a proto své ničitelské úsilí soustřeďují právě proti takovým vůdcům izraelského národa. Snaží se například co nejvíce omezit jejich vliv uprostřed židovského lidu a tak celkově oslabit a ještě více mu ublížit. V Tóře se uvádí, že také faraon nazval syny Izraele národem: „Hle, izraelský národ…“, a v tom se ukrývá tajemství celistvosti židovského národa. „Je početnější a zdatnější“, neboť vždy mají synové Izraele svého silného a zdatného vůdce, který dodává svému lidu sílu a odvahu obstát v době těžkých zkoušek. (Podle díla נועם מגדים).

Pokračovat ve čtení “Paraša ŠEMOT (Ex 1,1 – 6,1)” »

Paraša VAJECHI (Gn 47,28-50,26)

images79r8cbgfO tomto šabatu, 14. ledna zakončíme v synagógách čtení 1. Knihy Mojžíšovy – Berešit, která se završuje Josefovou smrtí v Egyptě. Celý Josefův příběh (kapitoly 37 a 39 až 50) můžeme zasadit do období hyksóské nadvlády v Egyptě – cca 1680-1560 př.n.l. Hyksósové je název pro semitské kmeny, které obsadily Egypt a jejichž vládcové sesadili dynastii egyptských faraónů a sami zaujali jejich pozici. Noví hyksósští vládcové (faraónové) se kulturně i nábožensky rychle asimilovali do egyptského prostředí, ale samotnými Egypťany byli jako cizorodý barbarský živel, který se osmělil sesadit egyptské faraóny, nenáviděni. Hyksósští vládci to věděli a proto se obklopovali nejvyššími úředníky jim etnicky blízkými. Tato skutečnost může vysvětlit strmou Josefovu kariéru na faraónově dvoře. Na dvoře egyptských faraónů bylo prakticky nemožné, aby semita zaujal post ministra nebo jako Josef, přímo faraónova zástupce. (Předpokládáme-li, že Abraham žil v době mezopotámského krále Chammurabiho (asi 1792-1750 př.n.l.), tak i zasazení doby Josefova působení v Egyptě do 17.- 16. století př.n.l. je chronologicky možné).

47,28 Tato paraša se nazývá פרשה סתומה – uzavřená paraša. To znamená, že mezi minulou parašou וַיִּגַּשׁ a současnou וַיְחִי není žádná mezera. Jedna paraša od druhé není vizuálně oddělena. Mezi parašami není ani mezera odpovídající devíti písmenům. Proč? Komentátor rabi Šlomo Jicchaki, zvaný RAŠI to vysvětluje následovně: Protože po Jákobově smrti se jakoby zavřely-uzamkly oči a srdce synů Izraele kvůli těžkému zotročení, které na sobě pociťovali. Druhé objasnění je, že Jákob chtěl ještě před smrtí oznámit svým synům, kdy nastoupí konec, to jest, kdy nastoupí úplné konečné vysvobození – גאולה שלמה, ale bylo mu to náhle skryto a on nebyl schopen říci, kdy se tak stane (Berešit raba 96). Pokračovat ve čtení “Paraša VAJECHI (Gn 47,28-50,26)” »

Paraša VAJIGAŠ (Gn 44,18 – 47,27) a půst desátého tevetu

וַיִּגַּשׁ אֵלָיו יְהוּדָה images79r8cbgf44,18 – Juda k němu přistoupil… Co vlastně teď chtěl Juda? Zdali on sám již neřekl ( ve verši 16): „Co můžeme svému pánu říci? Jak to omluvíme?… Teď jsme otroky svého pána, my i ten, u něhož se kalich našel.“ Nyní však, když Josef své původní rozhodnutí zmírnil a pravil (verš 17):„Mým otrokem se stane jen ten, u něhož se našel kalich, a vy odejděte v pokoji k svému otci.“ Právě teď bude Juda vystupovat proti?! Věc se má tak: Zpočátku si Juda myslel, že nadešel čas, kdy budou potrestáni za to, že prodali Josefa. Vždyť prodali Josefa do otroctví a nyní jsou všichni za to vzati také do otroctví. Proto Juda řekl (verš 16): „…Jak to omluvíme? Čím se ospravedlníme? Sám Bůh nalezl vinu tvých služebníků….“, t.j. vinu za prodej Josefa do otroctví. Když Juda viděl, že faraónův zástupce (Josef) ostatní propouští a nechává si pouze Benjamína jako otroka – rukojmí, který však neměl nic společného s jeho prodejem do otroctví, ostře vystoupil na obranu svého nejmladšího bratra, protože věděl, že je to nespravedlivé.(Podle rabína Moše Alšejcha, 1508-1600? v Cfatu, komentátora, kazatele a halachické autority). Pokračovat ve čtení “Paraša VAJIGAŠ (Gn 44,18 – 47,27) a půst desátého tevetu” »

Paraša MIKEC (Gn 41,1-44,17) a konec svátku Chanuka

images79r8cbgf

וַיְהִ֕י מִקֵּ֖ץ שְׁנָתַ֣יִם יָמִ֑ים וּפַרְעֹ֣ה חֹלֵ֔ם 44,1 – Po dvou letech se stalo, že farao měl sen. Slovo קֵּ֖ץ znamená „konec“.  Když se schyluje ke konci lidského života a člověk se bude zanedlouho vyznávat ze svých činů na nebesích před nejvyšším Soudcem, tak mnoho let jeho života bude odpovídat pouze několika málo dnům. Podobně jako máme v textu Tóry: שְׁנָתַ֣יִם יָמִ֑ים což doslova je „dva roky dny“. Proč tomu tak je? Neboť se člověku započtou pouze ty dny, kdy se zabýval učením Tóry, modlitbami a plněním micvot. Ostatní dny jeho života, během nichž se člověk nezabýval plněním micvot se ztratí, jako by nebyly. Tak se léta promění v dny.

Jednou jakýsi Žid přišel do jednoho městečka a navštívil tamnější hřbitov. Když si prohlížel náhrobky, ke svému údivu zjistil, že všichni, kdo tam odpočívají, zemřeli velice mladí, dokonce mnozí v dětském věku 8, 10, 13 let atp. Nejstrarší zesnulý měl na náhrobku vytesáno, že žil 42 let. Návštěvníkovi to nedalo a chtěl se dovědět na jakou nemoc nebo epidemii všichni tito mladí lidé zemřeli. Proto zašel k tamnějšímu rabínovi a zeptal se ho na to. Rabín mu v klidu odpověděl, že nemusí mít obavy, že všichni tam pohřbení lidé se dožili požehnaného věku. Co se však týká nízkého věku vytesaného na náhrobcích těchto zesnulých, rabín objasnil svému hostu tak, že se vlastně jedná pouze o léta, v n ichž se tito lidé učili Tóru, modlili se a plnili Boží přikázání. Pouze tyto roky lze nazvat lety jejich života. Pokračovat ve čtení “Paraša MIKEC (Gn 41,1-44,17) a konec svátku Chanuka” »

Paraša VAJIŠLACH (Gn 32,4 – 36,43)

images79R8CBGF

וַיִּשְׁלַ֨ח יַֽעֲקֹ֤ב מַלְאָכִים֙ לְפָנָ֔יו אֶל־עֵשָׂ֖ו אָחִ֑יו…. …. כֹּ֣ה תֹֽאמְר֔וּן לַֽאדֹנִ֖י לְעֵשָׂ֑ו…. עִם־לָבָ֣ן גַּ֔רְתִּי  32,4-5

Pak Jákob vyslal napřed posly ke svému bratru Ezauovi…. ….vyřiďte mému pánu Ezauovi toto: „Až dosud jsem přebýval jako host u Lábana.“  Jaký smysl mělo vyslat anděly – מלאכים a ne lidi? Koho nazývá Jákob „pánem“, Ezaua nebo Hospodina?  Tak jedná צדיק – spravedlivý. Spravedlivý, (Jákob), i když hovoří prostě s lidmi, stále myslí na vznešené, nadpozemské věci. Také při těchto slovech myslí Jákob na modlitbu k Bohu. Proto si vybral za posly anděly Michaela a Gabriela, kteří se stále přimlouvají za Izrael. Andělé kromě poselství k Ezauovi, se mají ještě modlit za Jákoba. A přikázal jim: „Vyřiďte mému pánu“, t.j. přimluvte se za Jákoba dobrým slovem u Pána přebývajícího na nebesích. Ezauovi pak vyřiďte tato prostá slova: „Žil jsem u Lábana“, ale nestal jsem se důležitým člověkem, nýbrž jsem stále byl hostem – גר. Jákob chce těmito slovy zdůraznit, že i když nabyl velkého majetku, nezměnil se a nestal se z něj namyšlený zbohatlík, který si pouze díky svému majetku zajistil vysoké postavení. Jákob zůstal stále skromným člověkem, považujícím se jen za „příchozího, hosta“. Podobně i my si během našeho života musíme uvědomit, že jsme na tomto světě pouze hosté, příchozí, kteří odejdou a budou skládat účty před soudnou stolicí Nejvyššího. Proto se bez ohledu na nabytý majetek musí člověk chovat stále tak skromně, jak se choval náš otec Jákob. (Podle díla נועם אלימלך, Elimelecha z Leżajska,    1717 – 1787 ).

וַיִּשְׁלַ֨ח יַֽעֲקֹ֤ב מַלְאָכִים֙ לְפָנָ֔יו אֶל־עֵשָׂ֖ו אָחִ֑יו  32,4  Jákob vyslal napřed posly ke svému bratru Ezauovi… „Drž se dále od špatného souseda a nespolčuj se s hříšníkem“ (Pirkej avot 1:7).Neboť i ten nejdokonalejší člověk, který žije v blízkosti hříšníka je jím nakonec ovlivněn a může se učit z jeho špatných činů. Jákob se bál proto poslat k Ezauovi lidi, aby tento nemohl mít na ně špatný vliv, a tak poslal anděly מלאכים -. (Podle díla „חומת אש“ rabi Menachema Asche – Eisenstadta, který byl předsedou rabínského soudu v Užhorodu a zemřel v listopadu 1869)

Pokračovat ve čtení “Paraša VAJIŠLACH (Gn 32,4 – 36,43)” »

Paraša VAJECE (Gn 28,10-32,3)

וַיֵּצֵ֥א יַֽעֲקֹ֖ב מִבְּאֵ֣ר שָׁ֑בַע dreamstime_xs_2154428228,10 – Jákob vyšel z Beer-ševy.

Komentátor Rabi Šelomo Jicchaki (Raši, 1040-1105) vysvětluje počátek paraši takto: Bylo by přece správné prostě napsat: „Jákob se vydal do Charánu“. Proč začátek paraši hovoří o jeho odchodu z Beer-ševy? To nás má upozornit na skutečnost, že odchod spravedlivého člověka-cadika z jakéhokoliv místa zanechává stopu. To jest, všichni tam žijící naráz pociťují jakousi prázdnotu, neúplnost. Je cítit, že místu chybí onen cadik. Pokud spravedlivý žije ve městě, již svou přítomností zvyšuje jeho krásu, lesk a velkolepost. Podobně je tomu i s městy a místy, kde pouze žili a působili velcí učenci a cadikové, případně jsou tam pohřbeni. Například pro velké množství učenců a spravedlivých rabínů, kteří tam po staletí působili, se dostalo Praze čestného přídomku Město a matka Izraele – עיר ואם בישראל. Nebo například díky učencům a jejich žákům, kteří působili na mnoha vilenských ješívách, zvláště pak působení vynikajícího učence, gaona rabi Elijáhů (1720-1797), se Vilnijus nazýval litevským Jeruzalémem – ירושלים דליטPodobně je tomu i s Berdičevem, díky rabi Levi Jicchakovi,s Braclaví, díky rabi Nachmanu a s městem Medžibož, díky Baal Šem Tovu, atp. Proč se zde uvádí „וַיֵּצֵ֥א יַֽעֲקֹ֖ב מִבְּאֵ֣ר שָׁ֑בַע – Jákob vyšel z Beer Ševy…“, když u Abrahama se neuvádělo, že „מחרן ויצא אברם – Abram vyšel z Charánu….“? Odchod spravedlivého z určitého místa zanechá pocit prázdnoty v onom místě. Jákob žil blízkosti Izáka a Rivky. Poté, kdy odešel, rodiče náhle pociťovali prázdnotu a Jákob jim chyběl. Kdežto Abraham, který žil v Charánu, v pohanském prostředí, tak když odtud odešel, nikdo z jeho sousedů si toho ani nevšiml. Pohané po Abrahamově odchodu neměli pocit duchovní prázdnoty a spravedlivý jim vůbec nechyběl.(Podle bratislavského rabína Chatama Sofera, 1762-1839)

Pokračovat ve čtení “Paraša VAJECE (Gn 28,10-32,3)” »

Paraša TOLDOT (Gn 25,19 – 28,9)

images79R8CBGF
וְאֵ֛לֶּה תּֽוֹלְדֹ֥ת יִצְחָ֖ק בֶּן־אַבְרָהָ֑ם אַבְרָהָ֖ם הוֹלִ֥יד אֶת־יִצְחָֽ  25,19 – Toto je rodopis Abrahamova syna Izáka. Izáka. Proč Tóra zdůrazňuje, že Izák je synem Abrahama? Stačilo by to přece jen jednou napsat. Je to kvůli pomlouvačům, kteří chodili a říkali, že Izák není Abrahamův syn, ale je synem Sáry a pelištejského krále Abímelecha. Proto Hospodin učinil rysy Izákovy tváře shodnými s rysy tváře Abrahamovy, aby nebylo pochyb, že Izák je Abrahamův syn.  (Podle midraše Tachuma a komentátora Rašiho).
…וַיֶּעְתַּ֨ר יִצְחָ֤ק לַֽיהוָה֙ לְנֹ֣כַח אִשְׁתּ֔וֹ כִּ֥י עֲקָרָ֖ה הִ֑וא וַיֵּעָ֤תֶר לוֹ֙ יְהוָ֔ה 25,21 – Izák prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin jeho prosby přijal…
Jistě také Rivka prosila Hospodina, aby mohla počít a stát se matkou. Proč Hospodin přijal prosby Izákovy a ne Rivčiny? V traktátu Jevamot 64 se uvádí, že nelze srovnávat modlitbu (prosbu) spravedlivého (Izáka), který byl synem spravedlivého otce (Abrahama) s modlitbou spravedlivé (Rivky), která však byla dcerou hříšníka (Betuele). Proto Všemohoucí vyhověl Izákově prosbě a ne prosbě Rivčině, byť oba prosili o stejnou věc Pokračovat ve čtení “Paraša TOLDOT (Gn 25,19 – 28,9)” »

Paraša Chajej Sara (Gn 23,1-25,18)

וַיִּֽהְיוּ֙ חַיֵּ֣י שָׂרָ֔ה מֵאָ֥ה שָׁנָ֛ה וְעֶשְׂרִ֥ים שָׁנָ֖ה וְשֶׁ֣בַע שָׁנִ֑ים שְׁנֵ֖י חַיֵּ֥י שָׂרָֽה hebron23.1   – Sára byla živa sto let a dvacet let a sedm let ….

Raši na základě midraše Berešit Rabba 58 vysvětluje způsob, kterým nás Tóra informuje o Sářině věku, kterého se dožila: Ve věku sta let byla bez hříchu jako dvacetiletá. Ve dvaceti letech byla tak krásná jako v sedmi. Stáří je například spojeno s takovými vlastnostmi, jako je rozvaha, nepoddání se různým chtíčům a podobným věcem. Na druhou stranu se také mládí projevuje svými kladnými vlastnostmi, jako je například zápal pro věc, houževnatost a rychlost. Zde nám chce Tóra říci, že v Sářině osobě se současně snoubily vlastnosti charakteristické jak pro mládí, tak pro stáří. Dvacetiletá Sára byla již tak morálně vyspělá jako stoletá. Ve stu letech byla Sára tak hbitá a houževnatá jako ve dvaceti.

Pokračovat ve čtení “Paraša Chajej Sara (Gn 23,1-25,18)” »

Paraša VAJERA (Gn 18,1-22,24)

images79R8CBGFVe třinácti článcích víry, které zformuloval Maimonides-RAMBAM (1135-1204), se v sedmém článku hovoří o tom, že proroctví našeho učitele Mojžíše משה רבנו- bylo pravdivé a on byl otcem všech proroků, kteří byli před ním a kteří přišli po něm.
Proroctví-נבואה začíná pávě v naší paraše, když se dovídáme, že se Hospodin ukázal Abrahamovi u dubů Mamre – וירא אליו ה‘ באלוני ממרא. Abraham byl nejen prvním monoteistou na světě, ale i naším prvním prorokem žijícím mnoho staletí před Mojžíšem. Nelze také opomenout skutečnost, že Hospodin si proroky vybírá i mezi jinými národy a neomezije se pouze na syny Izraele. Příkladem nám může být Bileám, kterého si najal moábský král Bálak, aby mu proklel Izraele, Bileám ho však blahořečil (Nu 24,5): „מה טובו אהליך יעקב משכנתיך ישראל – Jak skvělé jsou tvé stany, Jákobe, tvé příbytky Izraeli!“ Není snad hezčích slov, která pronášíme vždy, když přicházíme do synagógy, a která se stala součástí ranní liturgie. A hle, tato slova nepronesl žádný židovský prorok, ale prorok pocházející z cizího národa-נביא אומות העולם. Avšak ani Abraham, ani Bileám, který byl v době exodu prorokem s „dloholetou stáží a zásluhami“, a ani velcí proroci, kteří žili a působili po Mojžíšovi, nedosahovali takového stupně prorockého ducha jako Mojžíš, neboť je v Tóře psáno: „ולא קם נביא עוד כמשה אשר ידעו ה‘ פנים אל פנים-Nikdy však již v Izraeli nepovstal prorok jako Mojžíš, jemuž by se dal Hospodin poznat tváří v tvář…“ (Dt 34,10). Přestože prvenství náleží Abrahamovi, ale ani on nedosáhl velikosti prorockého ducha Mojžíšova. Pokračovat ve čtení “Paraša VAJERA (Gn 18,1-22,24)” »

Paraša LECH LECHA (Gn 12,1-17,27)

images79R8CBGFTouto parašou začíná prehistorie našeho národa. Paraša pojednává o našem praotci Abrahamovi, který ve věku 75 let opouští na Boží příkaz svou vlast, Mezopotámii a město Cháran, aby časem překročil Jordán a vstoupil do kenaánské země, kterou mu a jeho potomkům Hospodin zaslíbil. Abraham עובר (over) – přechází z východního běhu Jordánu na západní, a od této chvíle jej nazýváme אברהם העברי (Abraham ha-ivri), Abraham přešedší řeku Jordán. Odtud máme též slovo עברי (ivri) , což také překládáme jako Hebrejec nebo v ruštině ještě bližší originálu: jevrej. Dále pak máme název pro moderní hebrejštinu: עברית (ivrit).  Kromě toho v Achnatonově (asi 1359-1342 př.o.l.) archivu jeho hlavního města Achetatonu, v nynější egyptské el-Amarně, se našly dopisy-hliněné tabulky kenaánských králů, kteří prosí faraona o pomoc proti kočovným kmenům ohrožujícím jejich městské státy, které nazývají „Apiru“ nebo „Habiru“, což připomíná název „ivri“.

12,1 לֶךְ־לְךָ֛ מֵֽאַרְצְךָ֥ וּמִמּֽוֹלַדְתְּךָ֖ וּמִבֵּ֣ית אָבִ֑יךָ Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu tvého otce  Komentátor Raši (1040-1105) to vysvětluje slovy: „להנאתך ולטובתך – pro své potěšení a pro své dobro“. Když Raši napsal „pro své potěšení“, proč ještě k tomu přidal slova „pro své dobro“? Protože mnohé věci, které člověk dělá pro své potěšení, nemusí mu byt vždy k dobru.(Rabi Chanoch z Aleksandrowa, 1798-1870) Pokračovat ve čtení “Paraša LECH LECHA (Gn 12,1-17,27)” »

Paraša Noach (Gn 6,9-11,32)

images79R8CBGF6,9
אֵלֶּה תּֽוֹלְדֹת נֹחַ נֹחַ אִישׁ צַדִּיק תָּמִים הָיָה בְּדֹֽרֹתָיו אֶת־הָֽאֱלֹהִים הִֽתְהַלֶּךְ־נֹֽח
Toto je rodopis Noeho. Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení . Noe chodil s Bohem.
Komentátor rabi Šlomo Jicchaki-Raši (1040-1105) uvádí, že když Písmo hovoří o Noemovi, vyjadřuje se o něm pochvalně, jak to svědčí z Přísloví 10,7: „Památka spravedlivého bude k požehnání.“ Jiné vysvětlení nám dává skutečnost, že za slovy toto je rodopis Noeho nenásleduje výčet jeho potomků, ale následují slova, že Noe byl muž spravedlivý a bezúhonný. Tak nás Písmo učí, že hlavní, co po sobě zanechá spravedlivý člověk jsou jeho dobré skutky (Dle midraše Berešit Rabba 30).

אֵלֶּה תּֽוֹלְדֹת נֹחַ נֹחַ אִישׁ צַדִּיק תָּמִים….
Toto je rodopis Noeho, Noe byl člověk (ekum. překlad „muž“) spravedlivý, bezúhonný …
Spravedlivý – צדיק znamená, že je spravedlivý ve vztahu k Nebesům, ale bezúhonný צַדִּיק תָּמִים znamená, že je spravedlivý v mezilidských vztazích. Rabín Moshe Feinstein, z.c.l (1895-1986), který byl halachickou autoritou amerického židovstva, píše ve svém díle Drash Moshe: „Tóra nejdříve uvádí slovo „člověk“ a teprve potom „spravedlivý, bezúhonný“ neboť dříve, než se člověk stane spravedlivým, bezúhonným, musí být především člověkem. Kdo se nechová jako člověk – v jidiš מענש, kdo není lidský, ten nemůže dosáhnout úrovně spravedlivého, bezúhonného.

תָּמִים – bezúhonný. Mnohdy lze toto slovo zaměnit slovem תם, které má stejný význam. Avšak ještě je tu další možnost, jak porozumět slovu תם – תמים, a to ve smyslu „prostomyslný, prostoduchý“. Nemusí to vždy označovat člověka, kterému nebylo dáno vysoké IQ, ale člověka přímého ve své mysli, kterému jsou cizí různé taktické obezličky. Prostě člověka, který to, co má v srdci, má i na jazyku. Na druhou stranu pesachová hagada nám představuje čtyři typy synů.
Moudrého – חכם , hříšníka – רשע, prostoduchého – תם a toho, který se ještě neumí zeptat (malé dítě) – שאינו יודע לשאול.
Protikladem moudrého – חכם je hloupý – טיפש. Tomuto termínu se hagada vyhla a nahradila jej solovem תם. Můžeme se zeptat, co je lepší – být hříšníkem nebo hloupým? Jistě je lepší být hříšníkem, neboť hříšník může kdykoli udělat pokání a vrátit se na správnou cestu – לחזור בתשובה, kdežto hloupý – טיפש zůstane stále hloupým.

V Izajášově vidění posledních dnů (Iz 11,6) – אחרית הימים prorokuje Izajáš toto: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče a žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit“.
To přece není nic nového, vždyť již v Noemově arše žili v míru pod jednou střechou lidé, dravá zvěř , hadi, škorpioni spolu s býložravci. Nová je skutečnost, že podle Izajášova vidění budou žít lidé i zvířata v míru a toto harmonické soužití bude výsledkem nového ducha lásky a bratrství, které povládne světu „neboť zemi naplní poznání Hospodina jako vody pokrývají moře“ (Iz. 11,9).
V Noemově arše byli jiná situace, nebezpečí smrti, které hrozilo všem živým tvorům je donutilo žít pospolu v míru, nikoli však duch lásky a bratrství. Pokračovat ve čtení “Paraša Noach (Gn 6,9-11,32)” »

Paraša Berešit (Gn 1,1 – 6,8)

images79R8CBGF בְּרֵאשִׁ֖ית בָּרָ֣א אֱלֹהִ֑ים אֵ֥ת הַשָּׁמַ֖יִם וְאֵ֥ת הָאָֽרֶץ   ׃1,1 – Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Na počátku neboli především si musí každý Žid uvědomit, že Bůh stvořil nebesa a zemi. Od toho se vše odvíjí. (Podle slov rabi Moše Leiba Erblicha ze Sasówa, 1745-1807).

V úvodu ke svému komentáři cituje Raši (1040-1105) slova rabi Jicchaka – Rabi Jicchk řekl: „Tóra měla začít veršem: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců“ (Ex 12,2) , což je první přikázání, které dal Hospodin synům Izraele. Proč tedy Tóra začíná slovem  בראשית – (od stvoření světa)? Protože „svému lidu ohlásil své mocné činy, že mu dá dědictví národů“ (Ž 111,6). Řeknou-li národy světa Izraeli: „Jste lupiči, kteří obsadili zemi národů.“ Izrael jim odpoví: “Celá země náleží Všemohoucímu, On ji stvořil a dal ji tomu, kdo je jí hoden.“ Svým rozhodnutím jim ji dal a rozhodnutím ji jim odňal a předal ji nám.  Pokračovat ve čtení “Paraša Berešit (Gn 1,1 – 6,8)” »